Letnice – letos 27.5.2012
Letnice je tradiční název pro Svatodušní svátky, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.
Letnice se slaví vždy v sedmou neděli - 50dní po Velikonocích. Mezi Velikonocemi a Božím hodem svatodušním je šest nedělí, které mají své názvy a liturgický význam. Zvyky k nim jsem zatím neobjevila.
Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu u předešlých Velikonoc, na které Letnice plně navazují. Dalo by se říci, že oslavami Letnic Velikonoce definitivně končí.
Název Letnice vznikl zřejmě od vítání léta, které po Letnicích přišlo. Také se těmto svátkům říká Rozálie, podle růží.
Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.
Liturgická barva Božího hodu svatodušního je červená, barva ohně a milosti užívanou o svátcích Seslání Ducha svatého a o svátcích. Liturgická barva má hluboký symbolický význam. Symbol svatého ducha je holubice.
Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi. Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků křesťanství i dnes.
Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení. Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, čistí se nábytek, vysmýčí pavučiny, utírá se prach. Vše se myje, nablýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené. Prádlo se naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení – kroj na neděli.
Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu a hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky, děvčata vytáhnou červené a někde i červené a bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami.
Tato ozdoba měla mnoho podob. Nejčastěji to je jedna velká váza s větvičkami na jídelním stole plná větviček s pentličkami nebo větvičky pentlí ovázané, další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami mohou dozdobit světnici. Velká váza s větvičkami byla nejdůležitější, dávala se do stavení proto, aby se v neděli sestoupivší Duch svatý měl kam usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Říkalo se, že u domu, který nebude nazdobený, se to může stát. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou, také se zdobí pentličkami.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek, naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes to tak můžeme vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.
Na Moravě věnovaly hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes i papírové ozdoby, růže a květy.
Protože každá ves měla a někde ještě má svoji kapličku nebo krom kostela ještě jednoduchý oltář či kříž i tyto se musí nazdobit.
O Letnicích se kácí Máje. Různé kraje a vsi kácely Májku v různý čas v průběhu šesti neděl do Letnic, každopádně o Letnicích musely padnout všechny Májky. Která vesnice tak neučinila, té se ostatní pošklebovali.
Celé letnice se nesli v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběli se krásné a užitečné věci.
Neděle se nesla v duchu liturgie, duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu scházeli a schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konaly i průvody. Místy se vypravovaly i poutě na poutní místa.
Na mnoha místech se konali pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Na tyto obchůzky se netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží.
V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.
V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.
Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.
Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.
Hospodyně zavěsí nad stůl dřevěnou ručně řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.
Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.
Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.
Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.
Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.
Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví.
Později se tato tradice přeměnila v otvírání studánek. Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji. Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.
Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.
Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.
Zajímavé je, že jsem zatím nenašla nic k tradičnímu jídlu, krom vaječnice ze severní Moravy, která se připravovala vždy venku v přírodě na špeku někdy kolem Svatodušních svátků. Většinou se svátky pojí také s konkrétním pokrmem, ale zatím jsem nenašla žádnou konkrétní zmínku pro tyto sváteční dny. Kdo víte, určitě napište.
Snad jsem na nic nezapomněla.