Našla jsem ještě článek o posvícení v Hlinsku vztahující se ke svátku narození Panny Marie

Hned první neděli po svátku Narození Panny Marie- 8. září se v Hlinsku konalo posvícení Hospodyně již dlouho před ním uklízely, připravovaly si sváteční šaty a samozřejmě pekly posvícenské koláče. Hospodáři zase nakupovali kořalku a soudky piva. Na posvícení nesměly chybět ani lahodné pečínky. Proto se zabíjeli husy, kachny, kuřata, prasata a kůzlata.

V sobotu před posvícením se začaly roznášet koláče. Nosily se panu faráři, učiteli a hlavně příbuzným a známým. Koláči se zvalo k posvícenskému stolu.

V neděli ráno šla spousta lidí do kostela na posvícenskou mši. Kostel byl do posledního místečka zaplněný lidmi. Varhany slavnostně hrály, kněz kázal, lidé se modlili. Po mši spěchaly všechny hospodyně domů. Na každou čekalo ještě hodně práce s nejslavnějším obědem z celého roku. Jídelníček byl ten den opravdu pestrý. Na stole stály mísy z pečenou drůbeží, hovězím a skopovým masem. Sliny se jenom sbíhaly na posvícenskou husičku, pečená husí játra, husí drůbky na paprice, ovar s rosolem, pečená holoubata s nádivkou, Po silné polévce si každý pochutnával na nějaké připravené pochoutce. Vedle všech možných pečínek nechyběla na stole ani krupicová kaše posypaná perníkem, koblihy, boží milosti a samozřejmě ani koláče. Pantáta každému točil ze soudku pivo, protože dobrým pivem mají se pečeně zapíjet, aby se lépe trávily. Hospodáři si připíjeli i kořalkou.

Po vydatném obědě odcházeli všichni do hospody k muzice. Muzikanti vesele vyhrávali a vábili tak každého k tanci. Mladí i staří se nenechávali dlouze přemlouvat a po chvíli byli všichni v kole. Hospodou se ozýval dupot tančících, výskot děvčat a hlavně hlasitý zpěv hraných písniček. Sál byl tak zaplněný, že si chasníci dávali často hrát sólo, aby si mohli zatancovat bez zbytečného mačkání. Muzikanti od nich dostávali za každou písničku zaplaceno. O posvícení tančili i staří. Chlubili se tak před mladými, že to ještě umí vzít pěkně od podlahy. Posvícenská muzika končila, až když začalo vycházet slunce.

V pondělí slavilo se tzv. mladé posvícení. Muzikanti od rána obcházeli vesnici, před každým stavením zahráli písničku a dělali různé šprýmy. Hospodyně jim za to dávala koláče, hospodář trochu kořaličky. Po snídani, okolo 10 hodiny, šlo se zase do hospody na tanec. Po obědě znovu. Tancovalo se opět celý večer až do pozdní noci.

V úterý bývala tzv. posvícenská dorážka či posvícenské dozvuky. Lidé se opět scházeli v hospodě, ovšem tančilo se již jen při kolovrátku nebo flašinetu a lidé bývali přistrojeni v obyčejných všedních šatech. Po veselém času posvícení přicházelo období podzimu.

Narození Panny Marie – 8.9.

Tradice slavená v tento den se týká vinařů, vinohradů a vinařských krajů. Je to Zarážení hory, které se do dnes drží na jižní Moravě.

Hotař (hlídač) šel rádo do kostela ke zpovědi, nechal posvětit kytici polních květů. Na špici dlouhé tyče nabodl jablka a upevnil na ni kytici. U vinohradu vykopal jámu, přes ni položil tuto tyč a na ohni s poděkováním spálil kytici z
minulého roku. Potom přišel průvod hospodářů vedený starostou, třikrát obešel jámu, která se pokropila svěcenou vodou a všichni se pomodlili Otčenáš, Zdrávas a modlitby ke svatému Urbanovi, který je patronem vinařů. Každý kdo na vinici pracoval, vložil do jámy tři pěkné hrozny a pak se jáma zaházela. Vztyčila se na ní tyč s kvítím na znamení, že od této chvíle je vinohrad „zaražen“ – zavřen. Nikdo do něj až do vinobraní nesměl vstoupit.

K historii svátku:
Tento svátek patří k nejstarším mariánským svátkům. Den jeho slavení byl vybrán v 5. století v Jeruzalémě, jako výroční den posvěcení baziliky postavené v místě, kde se Panna Maria podle tradice narodila sv. rodičům Jáchymovi a Anně (26.7.). V tomto místě dnes stojí bazilika sv. Anny. O slavení narození Panny Marie se dochovaly nejstarší zmínky od sv. Prokla (biskup +446) a počátky slavení v celé církvi začaly údajně za papeže Sergeje I. (667-701), s pořádáním procesí do 4 hlavních bazilik.


A ještě zajímavost z římskokatolické farnosti Konice:

Narození Panny Marie je příslibem příchodu Mesiáše. Jitřenka předchází Slunce. Maria oznamuje celému světu radost Spasitele.

Hlavním cílem tohoto narození je vtělení Božího Syna. Maria je vedle Jana Křtitele – a přirozeně svého Syna – jediná ze všech svatých, u nichž neslavíme jen narození pro nebe, ale i narození na tento svět. Bůh v tomto narození uskutečňuje svůj odvěký plán lásky. Svatý Petr Damiani ve svém kázání k Narození Panny Marie říká: „Všemohoucí Bůh ještě dříve, než člověk klesl do hříchu, předvídal tento pád a rozhodl přede všemi věky, že se vtělí do Marie Panny.“ „Dnes je den, ve kterém Bůh uskutečňuje svůj věčný plán, protože je nutné vybudovat dům, do kterého sestoupí Král, aby v něm přebýval. A dům je to krásný. Jestliže si Moudrost postavila dům se sedmi vzácnými sloupy, tento Mariin palác spočívá na sedmi darech Ducha Svatého. Šalomoun slavnostním způsobem zasvětil chrám z kamene. Jak oslavíme narození Marie, chrámu vtěleného Slova? V onen den sestoupí Bůh do tohoto chrámu zastíněn oblakem.“

První kostel zasvěcený Narození Panny Marie se nachází v Miláně, ale není to slavný milánský dóm. Je to malý kostelík postavený v roce 1074 šlechticem jménem Fulcuino. Proto se kostelík nazýval Santa Maria Fulcorina a podle něho dostala jméno i okolní malá milánská čtvrt.

Když byl oficiálně potvrzen svátek Narození Panny Marie v roce 1243 papežem Inocencem IV., papež osobně navštívil Milán a tento kostelík a udělil plnomocné odpustky každému, kdo ho 8. září navštíví.

V roce 1386 vypukl v Miláně mor a jeho oběťmi byly převážně děti. Městská rada, aby dosáhla ukončení této morové rány, složila slib, že vystaví velkolepý chrám zasvěcený Narození Panny Marie.

Milánský dóm je čtvrtý největší chrám světa. Dne 19. prosince 1810 byla na průčelí umístěna kamenná pamětní deska, která připomíná původní zasvěcení chrámu Narození Panny Marie. Tento titul však nezaujímá v chrámě ústřední místo, nýbrž objevuje se na vedlejších oltářích. Hlavní oltář je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, a to podle dne, kdy byly zahájeny práce na stavbě chrámu.

Svatý Bartoloměj - 24.8.

Na svatého Bartoloměje se držel velice obdobný, ne-li stejný zvyk jako na svatého Vavřince a to zdobení vikýřů a domů jeřabinami, který jsem popsala u svatého Vavřince (10.8.).

Zřejmě bylo dáno krajově, kdy se kde tento zvyk držel. V jižních Čechách to prý bylo právě na svatého Bartoloměje.

Jeřabiny sejmuté po svátku ze stavení se svařovali a jejich inhalace měla zara
zit bolesti zubů. Také se podávali dobytku, aby dobře žral, byl zdráv a neztrácel na váze.

Svatý Bartoloměj je patronem sedláků, krejčích, pastevců, vinařů, koželuhů, vazačů knih, řezníků, horníků, pekařů, obuvníků, obchodníků s olejem, sýrem a solí a také všech, kteří pracují s kůží. Je také patronem Maastrichtu, Frankfurtu a Plzně. Je vzýván proti kožním a nervovým chorobám.

Jeho atributy jsou hlava, křest, kůže, nůž.

Pocházel z Káně a byl druhem Filipa, který jej přivedl ke Kristu. Apoštol Jan ho uvádí jménem Natanael. Bar-Tolmai je jméno po otci, které je překládáno jako "syn Tolmajův", zatímco Natanael znamená "Bůh dal". Stal se apoštolem a po seslání Ducha svatého hlásal evangelium na více místech.
Jeho mučednická smrt opravdu nebyla příjemná. Byla mu za živa stažena kůže z těla, proto je nůž jeho hlavním atributem. Někde se hovoří o sedření kůže a pak prý byl ukřižován. Někde bývá také uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.

Nanebevstoupení panny Marie – 15. srpna

Tento svátek byl jeden z nejdůležitějších svátků zasvěcených Panně Marii, právě tento den ji nazývali svatou Královnou.
Nejen že měl dlouhou tradici a je to nejstarší svátek mariánského kultu slavený již ve 4. století v Římě, Cařihradu a dokonce i v arménské církvi, ale pomalu ohlašoval také příchod žní.

Každá hospodyně i s rodinou se ráno do kostela vyšň
ořila a nezapomněla si s sebou přinést bylinky a koření, které si od pana faráře nechala vysvětit.

Tento den se totiž v kostele světí květiny, byliny, plody a semena a proto se tento význačný den také nazývá svátkem Panny Marie kořenné. Vysvěcené byliny a koření má zvláštní moc a je obzvláště účinné. Používalo se zejména v léčitelství jak k připravování k léčivým nápojům a pokrmům, tak k zaříkávání.
Také se některé byliny svěcené v tento den používaly proti krupobití, bouřkám a povodním. Dále jej hospodyně používaly k léčení dobytka.

Liturgické svěcení bylin je známé již z 9. a 10. století a navazovalo tak na dávný svátek plodů.

Na Strakonicku se k tomu svátku váže jeden hezký zvyk a to krmení medovou kaší. V předvečer tohoto dne se rozdávala a pojídala medová kaše, aby byl člověk v noci ochráněn před duchy.

Ještě přikládám něco o původu svátku z čistě křesťanského hlediska (převzato z internetu):

Biskup Epifanios ze Salaminy (+ 403) píše, že o Mariině smrti není nic známo. Názor, že Maria byla „vzata na nebe“, se poprvé vyskytuje v pseudonymním řeckém pojednání De obitu S. Dominae ze 3. nebo 4. století a údajná kázání sv. Jeronýma a sv. Augustina k tomuto svátku jsou patrně také pozdější. V autentických spisech se poprvé objevuje u sv. Řehoře z Tours (+594) a Jan z Damašku (8. století) píše, že na Chalcedonském koncilu roku 451 oznámil jeruzalémský biskup Juvenalis císaři Marcionovi, který se ptal po ostatcích Matky boží, že Marie zemřela ve společnosti apoštolů, ale když později její hrob otevřeli, byl prázdný.
Že by byl svátek ustanoven na koncilu v Efesu (430) z podnětu patriarchy Cyrila Alexandrijského, je jen hypotéza. Podle Řehoře z Tours se slavil v Egyptě, v Arábii a v Gallii v 6. století v lednu. V řecké církvi jej císař Maurikios (+602) stanovil podle jeruzalémských mnichů na 15. srpna. Řecká církev jej nazývala a nazývá koimésis, tj. usnutí, ve staroslověnštině uspenije. V Římě se hlavní svátek Panny Marie slavil 1. ledna, svátek 15. srpna se poprvé objevil v liturgii papeže Gelasia I. (+496), podle některých je však pozdějšího původu. V 7. století je svátek bezpečně doložen a za papeže Sergia I. (+701) byl jedním z největších svátků. V Německu byl svátek zaveden roku 813 na synodě v Mohuči.

Svátek Nanebevzetí Panny Marie je v některých křesťanských církvích nejdůležitější mariánský svátek, který se slaví 15. srpna. Vyjadřuje, že Marie jako matka Ježíše Krista již dosáhla života „v dokonalé a oslavené tělesnosti“, to jest jako individuální osoba. Toto učení vyznává římskokatolická církev, pravoslavné církve a část církví anglikánské tradice. V římskokatolické církvi je papež Pius XII. vyhlásil roku 1950 jako dogma.

NICK_SLAUGHTER: to je bezva :)

DIABOLUS: btw u nás ve čtvrti jsou rozhodně přátelé českých tradic, jelikož každý měsíc na obecní nástěnce visi spoustu pranostik apod:)

NICK_SLAUGHTER: bezva :)

DIABOLUS: jo jasné,paráda díky...četl jsem pár pranostik kde to bylo tak jsem tomu nerozuměl...teď však ano:)

NICK_SLAUGHTER: tak co stačilo vysvětlení?

Svatý Vavřinec – 10.8.

Pokud padaly v předvečer svatého Vavřince letní noční oblohou létavice, říkali lidé, že světec prolévá ohnivé slzy.

V mnoha vsích v oblasti jižních Čech zdobili lidé kolem tohoto dne okna, někde i celá průčelí domu jeřabinami. Tento zvyk má původ v legendě o svatém Vavřinci. Vavřince stíhali vojáci. Večer se před nimi ukryl do domu, který si pronásledovatelé označili větv
ičkou jeřabiny. Když jej ráno počali hledat, byly jeřabiny na všech domech a tak se svatému Vavřinci podařilo uprchnout.
V jiných krajích se zdobení jeřabinami provádělo na svatého Bartoloměje.

Dle tradice svatý Vavřinec zemřel na rožni a stal se tak patronem všech povolání co mají co dočinění s ohněm – hasičů, kuchařů, platnéřů, uhlířů, kovářů, pivovarníků, pradlen, sklářů. Je ale také patronem archivářů, jáhnů, chudých, správců majetku, duší v očistci. Španělska, Norinbergu, města Říma a Florencie.
Spolu se svatým Florianem a svatou Agátou patří k ochráncům před požáry.

Jeho atributy jsou almužna, bičování, jáhenská dalmatika, palma, rošt, sokol.

Pocházel ze Španělska. Učitelem mu byl kněz Sixtus, který se později stal papežem Sixtem II. a přijal Vavřince mezi sedm římských jáhnů. Svatý Vavřinec měl kromě jiných úkolů na starosti péči o chudé a byl správce církevního majetku.
Když za císaře Valeriána nastalo velké pronásledování křesťanů, první obětí se stal Sixtus, a když jej odváděli, řekl Vavřinci, ať s majetkem naloží dle svého uvážení. Sv. Vavřinec poklady prodal a peníze rozdal mezi hladovějící a nemocné. Když pak císař na něj uhodil, kde má majetek, ukázal svatý Vavřinec na zchudlý lid a pravil: "Pohleď, to je naše bohatství! Zde ti ukazuji poklad církve. Péče o něj, není jako mamon příčinou zla, ale v pravdě vede k většímu obohacení i k slávě." Následně byl svatý Vavřinec uvězněn, mučen a roku 258 jej císař nechal pozvolna upéci na rožni. Dnešní historici se začínají shodovat na tom, že pravděpodobněji byl sťat, ale je dost možné že na rožni ho i tak před smrtí dlouze mučili.

Počátek uctívání svatého Vavřince lze datovat do roku 955, kdy císař Ota I. porazil kočovné Maďary na řece Lechu, kteří tehdy hrozili zaplavit celé Německo. Od středověku se sv. Vavřinec mezi římskými mučedníky uctíval nejvíce.

Svatá Anna a svatý Jáchym – 26.7.

Atributy svaté Anny jsou Panna Maria a dítě Ježíš.
Je patronkou Florencie, Innsbrucku a Neapole. Také se k ní obrací ti, kteří prosí za šťastný sňatek a manželství, za požehnání dětí, za šťastný porod. Jako svou patronku ji vidí matky, vdovy, ženy v domácnosti a mnozí další, k nimž patří horníci, tkalci, soustružníci, umělečtí truhláři, mlynáři, čeledíni, krejčí
i krajkáři.

Atributy svatého Jáchyma jsou beránek, dítě, holubice, koš a Panna Maria.
Je patronem manželských párů, truhlářů a obchodníků s plátnem.

Oba jsou vzorem především pro všechny prarodiče.

Svatá Anna s manželem svatým Jáchymem nemohla přijít do požehnaného stavu a tak Jáchym odešel na 40dní se postit a modlit do pouště a Anna se chodila podlit pod vavřínový keř. V pozdním věku jejím je Bůh vyslyšel a obdaroval je dcerkou Marií, budoucí matkou Ježíše.
V Životopisech svatých stojí: „Z těchto svatých manželů vzešla bez dědičného hříchu počatá dcera a Matka Spasitele světa. Jejich život tedy musel odpovídat svěřenému poslání a to je i důvodem naší úcty. U sv. Anny vždy bylo zdůrazňováno, že je matkou Bohorodičky, její lidskou vychovatelkou a učitelkou, a že je babičkou našeho Pána Ježíše Krista.“

Kult svaté Anny v českých zemích dosáhl největšího rozmachu v 15. a 16. Století, kdy svaté Anně bylo zasvěceno mnoho kostelů a i jméno Anna bylo nejčastěji používané dívčí jméno.

V tento den se konala nejvýznamnější a největší pouť v roce – pouť Anenská. K pouti se připojovala následně i zábava, hudba a různé další kratochvíle. Protože byla patronkou horníků, tak v důlních revírech horníci na mši chodili ve slavnostních uniformách doprovázeni kapelou.

Když někdo něco ztratil modlil se ke svaté Anně, tak ztracenou věc opět nalezl.

Také byla svatá Anna považována za jednu ze sudiček při zrození dítěte a dávala jim do vínku dobré věci.

Je známá i jedna pověra, že po tři dny a plné tři hodiny okolo svátku svaté Anny kvete voda. A když kvete voda, tak se nesmí venku koupat, byv by člověk dostal prašivinu. Ale nikdo nevěděl které dny a hodiny to byly.

Je i mnoho pranostik, které se pojí se svatou Annou.

Nejznámější asi je: Svatá Anna, chladna z rána.
Další třeba: Okolo svaté Anky chladné poránky.
Svatá Anna pšenku žala.
O svaté Anně, sedlák si žita nažne.
Jestli na svatou Annu zvětšují mravenci svá mraveniště, očekávej tuhou zimu.
Kolik dní před svatým Jiřím se vrba rozzelení, tolik dní před svatou Annou začnou žně.

co je to jiljí?

Svatý Jakub Větší – 25.7.

Jeho atributy jsou kniha či svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou, brašna, meč a kůň.

Je patronem Španělska, poutníků, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků; vzýván je za dobré počasí i na ochranu před revmatismem.

Byl synem galilejského rybáře Zebedea a jeho manželky Salome, jejíž tetou byla Panna Maria. Se svým bratrem Janem byli Ježíšem povoláni do apoštolského sboru. S ním byli se syny M. Kleofášové natolik v blízkém příbuzenském vztahu, že po tehdejším zvyku v rodném kraji byli zváni Ježíšovými bratry.
S Petrem byli Jakub Větší a Jan zváni Ježíšem k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy, o událost Proměnění na hoře Tábor nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví. Šlo o důležitá svědectví Kristova božství i lidství.
Jakub nakonec jako první z apoštolů podstoupil mučednickou smrt a položil život za Krista. Na rozkaz krále Haroda Agripy I. (vnuka Heroda Velikého) byl sťat mečem roku 43-44.
Jeho svátek na 25.červenec stanovil papež Kallist II. s tím, že pokud padne na neděli, zahajuje v Compostelle svatý Jakubův rok.
Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia.
Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a cílem četných poutí z Evropy i z celého světa.

Do Čech se ostatky svatého Jakuba dostaly v roce 1212 a to zub a další dvě částky z ostatků. Byli uloženy v chrámu svatého Víta. V roce 1232 Václav I. založil kostel sv. Jakuba většího, zřejmě se založením Starého Města pražského.

Na svatého Jakuba bývalo zvykem Shazování kozla.

Kozel byl načančán a ověnčen kvítím a pentlemi a byl dovlečen do věže, tam mu přečetli kázání a rozsudek a následně byl shozen. Jednalo se o shození zvířete z věže, ze střechy vysokého domu, či skály. Kozlova krev se zachytávala a využívala se v léčitelství, měla prý čarovnou moc a byla účinná. Zájem o ni měli i lékárníci. Někde řezník maso prodal hned, jinde z něj vystrojili hostinu.
Tento zvyk se udržoval jak na vesnicích, tak ve městech kde mu vždy asistovali řezníci. Když zvíře nezemřelo shozením, ihned jej řezník usmrtil. Hojně se vyskytoval ještě v první polovině 19. století a potom začal velice rychle upadat, poněvadž začal být považován za hrozný a nechutný. Ovšem v několika krajích se udržel i do pozdější doby. Asi poslední záznam o konání tohoto zvyku máme z roku 1879 z Vysokého v severovýchodních Čechách, kdy byl kozel svrháván na prvního Máje z kostelní věže. Zvyk se prý konal na počest sv. Jakuba, který byl prý vyhozen z okna.
Když lid začal smýšlet méně krvelačně, počal se kozel nejdříve usmrcovat a po té shazovat.
V některých krajích ale kozla nadále neshazovali nýbrž pouze „vyhodily“ z okna hospody a následně jej podřízli. O maso a krev tohoto kozla byl velký zájem, protože se věřilo, že má čarovnou a léčivou moc. Většinou se kozel pekl a pak si na něm pochutnala celá obec. Hostina to byla drahá a zaplatila jak kozla, tak zábavu na celý večer.
Jinde se podřezával kohout, a v některých krajích obě zvířata.

O tomto zvyku máme mnoho dokladů a to nejen v Čechách. Zvyk se udržoval v celé Evropě.

Podařilo se mi najít docela dost záznamů a tak si dovolím je uveřejnit:
Srv. De Noře, Mythes, coutumes et traditions des provinces de France. 1865 na straně 355 o tomto zvyku říká: Asi v době slunovratu letního, obyčejně na sv. Jakuba, házeli v krajícb-západoevropských buď se střechy nebo s věže kozla nebo kočku a pod. Házení toto bylo provázeno přiměřenými obřady.

Nejstarší zmínky o krutém tomto obřadu zachovaly se náhodou v záznamech o lidovém léčení staročeském, které přičítalo krvi, z kozla shozeného s věže na sv. Jakuba, moc zvláště čarovnou a působivou.

Dne 27. července 1636 oznamuje šafářka Dorota Jínová rozšafné paní Zuzaně Černínové: „Vaše Milosti urozená paní, paní mně milostivá Vaše Milosti. S poručením Vaší Milosti nechala sem toho kozla schoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba do slunce vejchodu a tu krev sem usušila a lůj přepustila a nyní Vaší Milosti posílám. Lůj řezníkům sem zaplatila, dala sem jim za něj pět českých, bylo ho neškvařenýho půl třetí libry a maso sem jim zase vrátila, aby sobě je zpeněžili, nevěděla sem jak učiniti, nedostala sem od Vaši Milosti cedulku, až na Radenín prvního kozla vehnali.“ - Tischer F.: Dorota Jinová Pacovská 1636

Podobně připisuje krvi kozlové zvláštní hojivý účin a bezděky zprávu o shazování kozla zapisuje jesuita J. Barner: „Kozlové k sv. Jakubu nebo při začátku tohoto měsíce zabiti bývají, anebo z vysokého místa svrženi, sebraná krev jejich zachovává se pro všelijaké příhody náhlé a jistá částka dává se v octě, jestli která žíla v těle lidským se přetrhla a krev se usedla, zase se rozplyne.“

Na počátku věku XIX. těšili se staří i mladí na zábavu při shazování kozla. Divně dojímá, čteme-li, jak Jan S. Retik rýmuje o shazování kozla v básni Radovánky mládeže. „Když pak nám se přibližoval Jakubský popravní den, by se kozel připravoval pro smích lidem vyvolen; věncován byl vonným kvítím, slavně na věž veden byl, jsa v okýnku na prkýnku — závrať dostal — dole byl.“

J. Možný-Podčápský popisuje r. 1846 shazování kozla a zabíjení kohouta u Čechů i Němců v severních Čechách: V outerý (po posvícení) chodí hoši po staveních, aby ukradli kohouta; jestli žádného nechytí, tedy si ho koupí. Pak se k večeru přistrojí obyčejně jeden muzikant za kazatele, ovšem s rozdílem, dva hoši mají kohouta, každý s jedné strany na šňůře uvázaného, muzikanti hrají, chasa výská, a domnělý kazatel jde za kohoutem. Takto se táhnou, ovšem velikým zástupem provázeni, doprostřed vesnice. Zde stojí židle, přestrojený muzikant si na ni vystoupí, drží řeč nad kohoutem, loučí se s posvícením, škádlí zvědavé babičky a provádí své kudrlinky. Konečně sestoupí a kohoutovi hlavu utne, není-li šavle, třeba jen nožem. Tu se začnou diváci rozutíkávat, on ale uchvátí kohouta za nohy, honí se za nimi a hází jím po mládeži, až s ním do hospody vklouzne. Ačkoliv je kohout samy prach a bláto, přece si pak na něm muzikanti pochutnají při večeři, neb jim ho hospodská uvaří. . . Závodní sousedé Němci také pochovávají posvícení. Místo kohouta mají ale kozla, kterého jeden z muzikantů vezme na vysokou střechu, druhý drží dole řeč a pak hodí kozla s výšky dolů, kdež se obyčejně zabije. I toho si pak muzikanti přivlastní a pochutnají si na něm!

Zde zvyk popisován ve Vlachově Březí:
Vlachobřezští řezníci zachovávali dlouho do devatenáctého století starodávný zvyk shazování kozla s věže. Každoročně 25.7., na svátek svatého Jakuba, se shromáždily na náměstí před kostelem zástupy diváků. Řezníci přivedli opentleného kozla k věži a vytáhli jej po schodech nahoru na věž. Za zvuků hudby vystrčili jedním otvorem mezi pilířky prkno s kozlem a za velkého jásotu lidu jej shodili dolu. Dole mezi hlučícím davem čekali druzí řezníci a rychle kozla dořízli. Krev se pak draze prodávala jako dobrý lék na různé nemoce. Často se jí prodalo více než kozel měl. Také maso se dobře prodalo. Někdy se přihodily při těchto představeních i rozmarné příhody. Nejednou prý skočil kozel do blízkého rybníka, který byl na náměstí až do 30-tých let 19. století. Jednou kozel utekl řezníkům dokonce do nedaleké vesnice Lhotky Chocholaté. Tento barbarský zvyk byl zakázán již ve 40-tých letech ale přes přísné zákazy úřadů se udržel až do roku 1859. Původ tohoto zvyku sahá už do dob pohanských a měl asi ten význam, že smrt hříšného kozla smývala všechny viny, jichž se diváci toho roku dopustili.

V Čechách ustálilo se shazování kozla dnem sv. Jakuba, neb na venkově házívali a házejí prý ještě (1860) jako ve skalách Prachovských blíž Jičína, kozly se skály. V Praze vykonávali to druhdy řezníci a to s věže Svato-jakubské na Starém Městě v Praze při hudbě a zpěvu, metajíce kozla okrášleného dolů. Pamatuji se dobře, píše Hanuš, že tato pověsť v mém věku dětském v Praze ještě tak rozšířena bývala, že jsme chlapci odpoledne v den sv. Jakuba chodívali k věži té, abychom viděli kozla, ač to tenkráte juž bývalo pouhou pověstí. Avšak sděleno mi p. Květem a j., že ještě v rocích 30tých XIX. století v Praze na Pohořelci kozel ozdobený s půdy hostince U černého dvora býval vyhazován. Řezníci, vykonávajíce obřad ten, pravili, že to za tou příčinou se děje, poněvadž v dobách Svato-jakubských kozlí maso juž bývá nechutné. Hanuš J. J., Bájeslovný kalendář slovanský. 1860, str. 201.

Svatá Máří Magdaléna – 22.7.

K jejím atributům patří dlouhé vlasy a slzy. Zobrazuje se s lebkou, nádobkou s mastí, křížem, či v ruce drží alabastrovou knihu. Zobrazována bývá také jako kajícnice v jeskyni nebo s anděly.

Je patronkou kajícníků, studentů, zajatců, svedených, zahradníků a hlásí se k ní i mnoho dalších řemesel. V Bavorsku je kupříkladu patronkou holičů.

Dle lidových zvyků by se ve
svátek Svaté Máří Magdalény měli dát ostříhat ti, kteří chtějí mít dlouhé vlasy.
Lidé se v tento den neměli jít chodit koupat, neboť se říkalo, že by je její vlasy mohly stáhnout pod hladinu.
Neměli dělat svatby, neboť by manželství nevydrželo nebo by bylo smutné.

O růžích se říká, že byly původně bílé, ale zčervenaly jejími slzami a růže dostaly název Magdalénské nebo růže svaté Magdalény.

Více se mi toho zatím zjistit nepodařilo. Další text obsahuje její životopis a pár úvah. Velice se mi líbil a přiznám se bez mučení, že je pouze opsaný. Přišel mi velice zajímavý a tak se mi z něj nechtělo vypisovat.

Jmenovala se Marie a pocházela z Magdaly (město na břehu Genezaretského jezera). Magdalena je vlastně latinské přídavné jméno a znamená „magdalská“, tedy „ta, která pochází z Magdaly“. Jako slovo obecné znamená magdala aramejsky „věž“.
Narodila se někdy kolem roku Ježíšova narození. Podle Nového zákona patřila k prvním ženám, které se rozhodly následovat svého Mistra. Ježíš ji prý zbavil „sedmi démonů“, kteří jí nedovolovali vstoupit mezi tzv. „slušné lidi“. Často citovaná legenda o ní vypráví, že byla velkou hříšnicí a až setkání s Kristem ji napravilo.
Z nejnovějších poznatků však vyplývá, že její role v celém příběhu byla daleko důležitější. Marie pocházela z rybářského města Magdala (v překladu „věž nasolených ryb“), o němž se jeden ze starých židovských textů zmiňuje jako o hnízdu neřesti, které zničí Bůh. To by vysvětlovalo obecně známou špatnou pověst Máří Magdaleny, neboť další důkazy o tom, že by se jednalo o nevěstku, v podstatě neexistují.
Jisté je, že v Magdaleně získal Ježíš oddanou a nesobecky věrnou průvodkyni. Od prvního setkání jej doprovázela. Naslouchala jeho slovům, doprovázela Krista na Křížové cestě, byla přítomná jeho smrti a stála pod křížem se dvěma dalšími ženami (Pannou Marií a Mariinou sestrou), když už všichni odešli (Jan 19,25). Později, když šla jeho mrtvé tělo pomazat a nalezla jeho hrob prázdný, byla první, které se Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil a pověřil právě ji, aby podala apoštolům zprávu o této události (Jan 20,1-18).
O jejím dalším životě vypravují již jen legendy. Odešla hlásat křesťanství do mnoha zemí a měst. Navštívila také Řím, kde se slovy „Kristus vstal z mrtvých“ podala císaři Tiberiovi červené vajíčko. Údajně v čase pronásledování křesťanů byla spolu se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou zahnána na loď bez vesel, na volné moře. Na ní doplula do Francie a tam také hlásala evangelium. Podle jiné verze žila kajícnice v pustinách u Baume, několik kilometrů východně od Aix-en-Provence. Zde prý kolem poloviny 1. století Marie Magdalena zemřela. Jejím atributem se stala lebka, symbol pouště a lidské pomíjivosti. Díky pověstem vznikla ve Francii dvě poutní místa: Vézelay a Saint-Maximin-la-Sainte-Baume.​ Podle řeckého podání přišla Magdaléna do Efezu (v dnešním Turecku), kde pomáhala sv. apoštolu Janovi, a tam také zemřela.
Je velmi pravděpodobné, že v postavě Marie Magdaleny legendy a tradice spojily osudy několika osob. Od doby Řehoře Velikého byla tato Marie spojována ještě s dalšími dvěma ženami: sestrou Lazarovou a ženou-hříšnicí (což bylo běžné označení pro prostitutku), která Ježíšovi umývala nohy u stolu ve farizeově domě a u níž není v evangeliu uvedeno jméno. V západní tradici byly tyto tři ženy považovány za tutéž osobu, zatímco na Východě je rozlišovali. Přidržíme-li se striktně toho, co říká Písmo, pak není jasný a přesvědčivý důvod pro to, aby Marie z Magdaly byla identifikována se sestrou Lazarovou a s omilostněnou hříšnicí, a tedy považována za bývalou prostitutku.
Další rozpory ohledně Marie Magdalské vznikly při nálezu apokryfních (nekanonizovaných) svitků po 2. světové válce v Horním Egyptě. Jsou čtyři a pocházejí z doby přibližně o století pozdější, než byla napsána i oficiální evangelia tvořící Nový zákon (konec 1. století). Jsou to Rozhovor se Spasitelem, Tomášovo , Filipovo a Mariino evangelium. Ve všech těchto apokryfech se uvádí, že Marie byla nejoblíbenější Ježíšovou učednicí. Kristus často dával ostatním za příklad její vzdělanost a rychlost správného úsudku. Židé zvyklí na poslušnost žen, které nelze považovat za sobě rovné a už vůbec nelze naslouchat jejich názorům, to dost nelibě nesli. Nejvíce ji odsuzoval Petr, který se ji prý pokoušel z Ježíšova okruhu vypudit. Ježíš se jí však ostře zastal a prohlásil, že neexistuje důvod, proč by žena nemohla chápat jeho učení stejně jako muž a proč by je nemohla předávat jiným.

Na úvahy o tom, že Marie Magdalena byla Ježíšovou manželkou či milenkou a porodila jeho dítě, které je oním legendárním Svatým grálem, je nutno pohlížet jako na literární konstrukce anebo na zárodek nově vznikajících legend, které jsou sice zajímavé, ale neprokazatelné, protože historické prameny pro ně neposkytují žádnou oporu.

Ctihodná Anděla Česká – 6.7.

Historiské údaje o ní chybějí. V Kolíně nad Rýnem je však uložen relikviář s poznámkou, že je pochována v Praze.

Je to dcera knížete Vladislava II., vykonala pouť do Jeruzaléma a vstoupila do řádu karmelitánek. Po zbožném životě zemřela v Praze roku 1220. Toto jako neověřenou zprávu zapsal B. Balbín do svých spisů.