sedí komár na okně,
vypadá dost barokně.

(karel plíhal)

Všechno se stalo v okamžiku kdy jsem omylem zemřel
totiž zabil prase v trenkách u mého psacího stolu
pro jeho neustálou čím dál nesnesitelnější přítomnost
nesnesitelnou jako otevřená žumpa této noci
noci s mýma ušima
když zpívám tichou píseň kryse
mé jediné přítelkyni
jejíž drápky tvoří toto město
ve chvíli kdy se přichystala ke skoku
mýma očima vítěze který se přešvihl přes tovární komín
tvoární komín dýmající v mé posteli
komín vyrůstající podezřele z mého těla
obrovský komín
nemohu se pohnout abych nepoškodil pampelišku tvého těla
překrásné děvky půlnoci
blíží se odevšad strážníci na koloběžkách
maličtí strážníci
každý z nich obsadí jednu židličku mého dětství
mého dětství rozmetaného v barevných kostkách
jak vál vítr rodičů
všechno šumí jako bych se ponořil do limonády
všechno odplouvá
loď bez plachet a bez posádky totiž já
na něhož jsem zcela zapomněl
pro neustálou přítomnost důstojné dámy nebe
nebe dáma která se rozpadá
v nespočetný zástup trpaslíků
v posledním okamžiku mého vědomí

//K. Šebek

Od té doby, co nevycházím ven,
stala se cesta z pokoje do koupelny
lákavým dobrodružstvím.

(Kateřina Rudčenková)

v bazénu

kdo nejdřív okusí nohou, možná se vyznává
z ochutnávek osudu. stejně tam sestoupíme.
jordánsky se ponořujeme, zlepšujeme záběry,
narážíme na sebe při znaku. odevzdáváme se.

včerejší podvojnosti, znalost klamných spojů,
vše věrně plave s námi: jsme stále oblečeni.
pokud pak máme, již uschlí, zčervenalé oči,
je to snad proto, abychom nezapomněli pláč.

(jonáš hájek)

Chce více, volá hlasitěji

Chtěl jsem dnes být tichý
a plachý. Jen obejít den,
letmo – neviděn.

Šaty, šaty, šaty
dýmky a četná posezení za skly
anebo s hlavou vyvrácenou
v olistění korun

Zastávky, konečné
a rozbřesky, soumračné
kocoviny a nová

jistější opilost

(Kateřina Rudčenková)

Křídlo Anděla
Pavel zajíček

Našel jsem
na ulici křídlo
mrtvýho ptáka
nebo to bylo křídlo
mrtvýho anděla
už nevim

Budeme mluvit ve zkratkách
budeme mlčet
objímat se a
nenávidět
dopít ten kalich až do dna

Našel jsem
na ulici křídlo
mrtvýho ptáka
nebo to bylo křídlo
mrtvýho anděla
už nevim

Hledal jsem to na cestách
nenašel
Hledal jsem to v zběsilostí
nenašel
Hledal jsem to v tichu
nenašel
Hledal jsem to v zápomnění
nenašel

Našel jsem
na ulici křídlo
mrtvýho ptáka
nebo to bylo křídlo
mrtvýho anděla
už nevim

(http://www.youtube.com/watch?v=BB7fgizVYKI )

Z knihy Zlomený meč (Poul Anderson)

Spěch a spěch!
Věčný spěch!
Podzimní listí spěchá odletět s větrem,
sníh spěchá roztát,
život spěchá ke smrti,
bohové k zapomnění!
Všechno je popel!
Jenom prach hnaný bezduchým větrem
a jenom šílenec zaslechne hudbu sfér!
Ha, rudý kohout sedí na smetišti!

Jaroslav Seifert - Moře

Když se nám stýská po lásce, říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce
a líbajíce potom měkké dívčí vlasy, říkáme si:
vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne.
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník rozhlížející se v lodním koši
začne si zpívati jinou:
vlny a vlny se vlní a vlní
a na pobřeží zhynou.

Snad ještě nejlépe je vypořádat
se vzdáním neskončené hry,
vše vydati a o nic nepožádat.

V tiš utéci se pravé pokory,
když vítězství má pálí k nesnesení,
a spřádat s kýmsi tiché hovory,

jenž s tímto světem žije v odcizení,
jenž nežádá nic a nic nedává
a jsa v tom světě - z toho světa není.

Kdo jest to? Někdy věru nastává,
že mním jej vidět v lomu svého nitra:
tu přiblíží se ždaná dálava,

v níž není dne ni noci ani jitra
ni milosti ni bojů bezcenných
a kde je včera dnes a dnes je zítra,

kde není zásluhy, kde minul hřích.
Tam je to touha, která neznesvětí
se nikdy bídou přání splněných.

Snad nejlíp je v tu dál se zahleděti
a s tím, jejž zakřikuji zas a zas,
vposled a jednou v míru rozprávěti.

Tu nejmožněj lze přežít svět a čas.

//R. Weiner, Pták, Zlom

Tyhle byly na naučené stezce vedoucí ze Štrbského plesa na Popradské.
Tak jen výběr těch, co mě nějak oslovily.

posledni dobou nejsi svedkem
zbesilych promen,
ale jen nepatrnych posunu.

...

(katerina rudcenkova)

Jiří Wolker
Pokora

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

A ještě něco od Plíhala pro nemocné workoholiky :-D

Pracant
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka.
Nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Sníh
Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že nejlíp se sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.

I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.