kdybych já věděl
že letos umřu
dal bych si dělat
skleněnou truhlu

(nějakej kolář čéče, tušim že variace na lidovou, z hlubin mé děravé paměti)

Velký oheň
Ch. Bukowski

hořím jako kaktus na poušti
hořím jako dlaně akrobata
hořím jako pavoučí zuby

hořím tebou a mnou

hořím cestou do krámku
hořím hořím
prodavačka mi podává drobné
a směje se mi

hořím sám v posteli
hořím tebou

hořím při četbě knihy
o Trockém, Hitlerovi, Alexandru Velikém,
úplně o všech, o všech kráčejících živých mrtvých
lidech, co kdy byli
na zemi

hořím při pohledu na trávu
hořím při pohledu na ptáky hřadující na telefonních
drátech
hořím, když zvedám telefon
přímo vyskočím, když se rozezvoní
žhnu

hořím při pohledu na samet
hořím při pohledu na spící kočku

jsem bezmocný žhnoucí tvor
mezi dalšími bezmocnými žhnoucími tvory

ležím na levém boku a dívám se na náhrobky
pak si lehám na pravý bok a dívám se na náhrobky –
všechny
žhnou

hořím, když lepím známku na obálku
hořím, když balím smetí do novin
hořím hrdiny a trpaslíky a chudobou a nadějí
hořím láskou a zlostí

hořím jako netopýr zavěšený hlavou dolů
jako hotelový zřízenec nenávidící bohaté a usmívající se,
když mu dávají spropitné

hořím v supermarketu
když se dívám, jak se ta nejženštější žena
předklání, aby si vybrala nějaký bramborový salát

hořím jako nůžky vystřihující oči z nebe
hořím jako sto tisíc opic svařených do jednoho srdce
a štkajících po staletí
beznaděje

hořím jako čistý ostrý nůž v kuchyňské zásuvce

hořím jako žebrák v Indii
žebrák v New Yorku
žebrák v Los Angeles...
kouř a spálenina stoupají
a popel je drcen dole...

hořím jako cirkus, který odjel
šampión, který odbelhal po jednom koleni
všechno žhne
všechno samo
všechno jedno
popel

hořím jako špinavá vana v osamělém penzionu
hořím jako šváb, kterého jsem zabil botou

hořím muži a ženami a zvířaty
kteří jsou mučeni a mrzačeni ve tmě
a na opuštěných místech

hořím armádami a antiarmádami
hořím člověkem, kterého nenávidím nejvíc na světě

hořím bez naděje

oheň je na střeše, nad ním jehně
oběť se zdá věčná
přetrvávající se zdá věčné

slunce hoří...

a skelný obzor je rudý
a nářek
a nářek
a ty a já

slunce spaluje všechno:

psy, mraky, zmrzlinu
konec

konec schodiště
konec oceánu
poslední výkřik

brouk ve sklenici
plive do plamenů
a vnitřek lebky
to konečně
vzdává

kouř
se rozptyluje.

Jan Skácel - Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

Jan Skácel - Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

...
Elda :-P

Co je to za princeznu
Když její otec není král
A šašek je již podřezán
Ale mršina tu stále je
Jak zrající sýr v keramické nádobě

Ten puch tam stále byl
Jak světlo neurčité
Jak dílo božské
Oliva na poli
Jak z jara kvíteček
Jak včelka medonosná
Až jsme se z něho
Poblili

Princezna ve svém letohrádku
Uzamčena ve svém smrádku
Mé vlasy dlouhé z okna spuštěné
Nešplhej po nich, kreténe!
Jak po laně!

21
Gertrude Stein

I love my love with a v
Because it is like that
I love my love with a b
Because I am beside that
A king.
I love my love with an a
Because she is a queen
I love my love and a a is the best of them
Think well and be a king,
Think more and think again
I love my love with a dress and a hat
I love my love and not with this or with that
I love my love with a y because she is my bride
I love her with a d because she is my love beside
Thank you for being there
Nobody has to care
Thank you for being here
Because you are not there.

And with and without me which is and without she she can be late and then and how and all around we think and found that it is time to cry she and I.

Machar - Golgatha - Žaponerie

Kruh pavučiny protrhaný
chví v širokém se prostoru,
v ní zachytil se, větrem hnaný,
prožloutlý lístek javoru.

A sítí tou zříš, kterak mhami
v špičatém ostrém obryse
kus silhuety Fudži-yamy
na šedém nebi kreslí se.

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.

Jiří Orten
Nenapsaná

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, -
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu.

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jenž věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

Nepozorované vytrácení

Hmota času, lavina černého sněhu,
ve které visíme:
rudé šípky v černých větvích,
běluhy pod ledem.

Neznatelné vytrácení
během usínání a probouzení,
úbytky vášně,
zato zvýšené nároky na dávky důvěry

a v koutku bytnějící touha
po čím dál vznešenějším sebeuskutečnění,
s čím dál menší schopností a zájmem
to všechno vykonat.

(Kateřina Rudčenková)