• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SAKJA_PANDITAJaká báseň je dnes vaší náladou aneb jaká nálada je dnes vaší básní?
    ELSINOR
    ELSINOR --- ---
    novému ránu rožnem svíci
    je neznámé a nemá tváře
    jak anděl v dřevu lípy spící
    a čekající na řezbáře

    někdy se anděl na nás hněvá
    anděla máme každý svého
    a naděje má z buku křídla
    a srdce z dřeva lipového

    Jan Skácel
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    The Raven
    E.A.Poe

    Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
    Over many a quaint and curious volume of forgotten lore—
        While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
    As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
    “’Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door—
                Only this and nothing more.”

        Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
    And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
        Eagerly I wished the morrow;—vainly I had sought to borrow
        From my books surcease of sorrow—sorrow for the lost Lenore—
    For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore—
                Nameless here for evermore.

        And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
    Thrilled me—filled me with fantastic terrors never felt before;
        So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
        “’Tis some visitor entreating entrance at my chamber door—
    Some late visitor entreating entrance at my chamber door;—
                This it is and nothing more.”

        Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
    “Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
        But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
        And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
    That I scarce was sure I heard you”—here I opened wide the door;—
                Darkness there and nothing more.

        Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
    Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
        But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
        And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
    This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”—
                Merely this and nothing more.

        Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
    Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
        “Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
          Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore—
    Let my heart be still a moment and this mystery explore;—
                ’Tis the wind and nothing more!”

        Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
    In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
        Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
        But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door—
    Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door—
                Perched, and sat, and nothing more.

    Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
    By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
    “Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, “art sure no craven,
    Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore—
    Tell me what thy lordly name is on the Night’s Plutonian shore!”
                Quoth the Raven “Nevermore.”

        Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
    Though its answer little meaning—little relevancy bore;
        For we cannot help agreeing that no living human being
        Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door—
    Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
                With such name as “Nevermore.”

        But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
    That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
        Nothing farther then he uttered—not a feather then he fluttered—
        Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before—
    On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
                Then the bird said “Nevermore.”

        Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
    “Doubtless,” said I, “what it utters is its only stock and store
        Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
        Followed fast and followed faster till his songs one burden bore—
    Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
                Of ‘Never—nevermore’.”

        But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
    Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and door;
        Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
        Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore—
    What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
                Meant in croaking “Nevermore.”

        This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
    To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
        This and more I sat divining, with my head at ease reclining
        On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
    But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o’er,
                She shall press, ah, nevermore!

        Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
    Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
        “Wretch,” I cried, “thy God hath lent thee—by these angels he hath sent thee
        Respite—respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
    Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!”
                Quoth the Raven “Nevermore.”

        “Prophet!” said I, “thing of evil!—prophet still, if bird or devil!—
    Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
        Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted—
        On this home by Horror haunted—tell me truly, I implore—
    Is there—is there balm in Gilead?—tell me—tell me, I implore!”
                Quoth the Raven “Nevermore.”

        “Prophet!” said I, “thing of evil!—prophet still, if bird or devil!
    By that Heaven that bends above us—by that God we both adore—
        Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
        It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore—
    Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore.”
                Quoth the Raven “Nevermore.”

        “Be that word our sign of parting, bird or fiend!” I shrieked, upstarting—
    “Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
        Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
        Leave my loneliness unbroken!—quit the bust above my door!
    Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!”
                Quoth the Raven “Nevermore.”

        And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
    On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
        And his eyes have all the seeming of a demon’s that is dreaming,
        And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
    And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
                Shall be lifted—nevermore!
    ELSINOR
    ELSINOR --- ---
    Utíká dívka lesem. Čas se jí zelení…
    Vlasy má rozevláté, šum lesa běží s ní.

    Z mravenišť slunce zvedá poprašek v zlatých mhách
    a jí se hrudí šíří májový krásný strach.

    Vždyť vlkodlak k ní přišel dnes ve snu zšeřelém,
    dva rytířové v zbroji, s nimi tři andělé.

    Zpěv se jí zdál a tanec, ptáci, zvěř veškerá
    a meč a krev a oheň. Snem dlouho běžela.

    Teď běží, ale v bdění lesem až na okraj,
    a loupežný máj za ní! Jen pohleď – tygr máj!…

    A dívka hoří hněvem… zatíná bílou pěst…
    Kolem ní voní kvítí… Přej, Bože, květům kvést!

    Voní kvítí a sluncem dusí se prameny!
    Purpur – zeleň – i zlato! Kvetoucí šílení!

    Hřmí jaro! Buší vedro, šíj růží krvavíc!
    Ó štěstí, štěstí, štěstí! Dneska, či nikdy víc!…

    Hej, děvče, poslyš, děvče! Čas se nám zelení!…
    Poznal jsem lásku – kdysi – zase chci žíti s ní…

    Já byl tím vlkodlakem ve tvém snu zšeřelém –
    i ti dva rytířové i ti tři andělé!…

    Já jsem ten zpěv a tanec, ptáci i lesní zvěř!
    A meč a krev a oheň! Tvým snem jsem běžel též…

    Běžel jsem, tebe honil, tvůj věrný tygr máj!…
    A celý les jsem taky – celý až po okraj!


    Jarní přízraky, Bolesław Leśmian a překlad Vlasta Dvořáčková
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Oni mne zabijí, oni mne zabijí,
    a já jsem všechno jinak viděla a chtěla,
    já jsem z těch, kteří žijí a nežijí,
    já jsem jen život si vymýšlela.

    Teď tu na hranici stojím,
    v ruce mi rozkvétá trnitý květ.
    Pranic mi nenapadá, jenom se bojím
    a neznám cesty tam, ani zpět.

    /S. Buonaccini/
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Nebesa pláčou drobné kapky deště
    Odcházíš? Kam?
    Ach zůstaň chvíli neodcházej ještě
    Nebesa pláčou drobné kapky deště
    Já zůstávám

    Nebesa pláčou do šátečku země
    Medardův pláč
    Ne neodcházej vrať se vrať se ke mně
    Nebesa pláčou do šátečku země
    Ty také plač!

    /Nezval/
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    ODJINUD
    ODJINUD --- ---
    Zdál se mi dneska
    děsný sen, že jsem
    byl z hospod
    všech vyhozen
    vyhozen k ránu
    pro věc svatou
    pro láhev rumu
    započatou.

    Zdál se mi zkrátka
    děsný sen, že jsem
    byl odevšad vyhozen
    vyhozen odevšad
    pro věc svatou
    pro lásku Boží
    započatou.

    /fanda pánek, eliášův oheň/
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    Jaroslav Seifert
    Staroměstský orloj - úryvek

    Nad znameními zvěrokruhu
    vylét pták, když ostří pluhu
    pod hroudou hnízdo drtilo mu
    A nemá, kam by letěl domů

    - a nemá kam by letěl domů.

    Muž skloněn nad hořící svíci
    jde o polednách po ulici,
    strach maje, když ji vítr zhasí,
    že neuvidí obrys krásy

    - že neuvidí obrys krásy.

    Když natrhal hoch dívce kvítí
    chtěl na tváře jí políbiti,
    jak se však k jejím ňadrům kloní,
    tu nepoznává, co víc voní

    - tu nepoznává, co víc voní.

    Však muž, nedávaje se rušit,
    jde za plamenem. Kdo moh tušit,
    vysmívaje se tomu muži,
    že hledá vzácnou žlutou růži

    - že hledá vzácnou žlutou růži.

    Když o polednách ani vánek
    nezčechrá trávu u studánek,
    za zlato, perly, za rubíny
    nedal bych džbánek z kameniny

    - nedal bych džbánek z kameniny.

    Však pro tu žízeň, která šílí
    v muži, jenž bloudí bez mantily,
    nápoje není. Rozpraskaly
    rty, jež by tolik milovaly

    - rty, jež by tolik milovaly.
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Krchovský
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    Gifted

    It’ll be another end
    to another slowing year,
    my tightening body
    under pain’s besmear:
    A letterbox drop
    of cards on the hall floor,
    there to remain,
    as I can’t bend any more:

    Christmas on pause,
    a slight hint of freeze,
    until the carer’s arrival
    to attend to me –
    if she turns up,
    if she’s the same one,
    – my feet will be rubbed,
    a bath will be run.

    A text from my child,
    now a mum on her own,
    they’ll be here by three,
    we are never alone.
    One lesson I’ve learnt,
    under PD’s long rub,
    is that life is wonderful
    when treated with love.
    TRISMEGISTOS
    TRISMEGISTOS --- ---
    Neplavil jsem se po mořích
    a přece sedím v lodi
    nade mnou nebe ve mně hřích
    dva věrní lodivodi

    Namísto stěžně vztyčen kříž
    tak pořád doufám že mě něžně
    nad vodou podržíš

    Jirous
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    Žalm XII, Karel Hlaváček, Budu snít marně

    Zas krásný den byl, smutný den,
    v zelený přísvit korály zářily rudě,
    lesk rybích ok ve tmě fascinoval
    a lepkavé chaluhy, jak obrovská kyvadla
    zvolna měřily čas…
    ......................................................
    V mrákotách teskné samoty, jsem bolesti své do modliteb vžil,
    ve chvílích úzkostí, ztišil se můj horečný tep žil,
    ve chvílích posledních, životů tajemství řešily žalmy,
    v té chvíli Soumraku, můj věčný požehnal mi.
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    HEBKÝ SNÍH
    William Blake

    Navštívil jsem zasněžený kraj,
    řek jsem sněhu: "Teď si se mnou hraj."
    Hrál si se mnou, roztál jako sen.
    Zima nazvala to zločinem.
    XEHUTL
    XEHUTL --- ---
    ÚDOLÍ NEKLIDU
    E.A.Poe

    Kdysi zněl tou roklí smích,
    než lid k odchodu se zdvih;
    do válek se odebrali,
    na své hvězdy spoléhali,
    že v tmě z azurových věží
    budou střežit květy svěží,
    v nichž jas slunce celý den
    líně ležel roztažen.
    Teď, kdo byl tam, v rozechvění
    přizná, že tam neklid pění,
    nic že bez pohybu není,
    nic - jen vzduch sám medituje
    v samotě, jež očaruje.
    A vítr nerve stromy drze,
    jež chvějí se jak moře v hrůze
    v chladu vod kolem Hebrid v mlze.
    A vítr neštve mraky dále,
    šumící nebem neskonale,
    od rána do večera, stále,
    dál přes fialky, jež se točí
    tam v myriádách různých lidských očí,
    dál přes lekníny, co jich sténá
    nad hrobem z vln, jenž nemá jména!
    Vlní se: z vršků jež jim voní,
    v kapkách se věčná rosa roní.
    Pláčou si: z jemných stonků prýští
    gemy slz pro ty roky příští.
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Na druhém břehu jásot a ohňostroje
    vichřice v podzemí a koně bez postroje
    v mozku nůž v srdci hák šupina v krku
    o nebe tříštím se na tisíc zvuků
    na živém písku na perlách
    na perutích a v truchlohrách
    skála se drolí spěch v tepnách
    na druhém břehu jásot a ohňostroje
    hudba vším prostupuje

    Viktorie Rybová
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Zůstanu sám a sám do toho dne,
    kdy přijde smrt
    a odvede mě s sebou.
    Navěky sám,
    už nikdy,
    nikdy s tebou.

    (Maškaráda, Lermontov)
    DELIRIUM
    DELIRIUM --- ---
    Taky mám sny
    a démony
    a hrůzu

    Nechceš si se mnou
    pár dnů vyměnit?

    Místo mě píchat
    sto let starou můzu
    a nemít klid...
    a nikdy nemít klid
    FIONOR
    FIONOR --- ---
    Ať zazní kastaněty!
    Než na viněty padne prach,
    kráčíme v pochybách
    připít pohnutým vínem.

    Ať víří tanečníci!
    Než někdo zhasí svící z oltáře,
    a osud – ten bez tváře –
    se stane dívčím klínem.

    Ať koridou se ozve smích!
    Jen ten býk, ten náhle ztich. Byl zahuben?
    A kdo ví, co má za lubem
    ten v plášti toreadora?

    Ať mečem potom bodne shora,
    do boku lidstva – taura – tvora.

    A ať je to jen metafora!
    FIONOR
    FIONOR --- ---
    Ten, jenž se dívá
    Rainer Maria Rilke

    Chci stromům bouře odkoukat,
    jež rozechvějí po tak skvělé
    době mé oko zúzkostnělé,
    chci v dálce věcem naslouchat,
    jež neunesu bez přítele,
    bez sestry nesvedu mít rád.

    Co všechno bouře nepřetváří,
    jak pročesává čas i háj:
    vše věčné je, jak mimo stáří;
    jak veršík, zbylý po žaltáři,
    vypadá přísný, chmurný kraj.

    Je nepatrné, s čím se rveme,
    a obrovité, co rve nás;
    jak věci, bezejmenné, němé,
    vzdejme se té, již nezmůžeme,
    bouři, jež vzdouvá širý čas.

    To je ten anděl, který trůní
    starozákonním soupeřům:
    když touhy jeho protivníků
    v kov utuhnou v bojovém ryku,
    cítí je pod prsty jak struny,
    z nichž loudí hloubku k nápěvům.

    Kdo tímto andělem byl ničen,
    jenž ušetřil nás často ran,
    povstane veliký a vztyčen,
    tou přísnou rukou zformován,
    jež laská tím, že hněte v něm.
    Ten už se po vítězství neptá.
    Ten ví, že roste, když je deptán
    větším a větším soupeřem.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam