GRANTORINO: Jen tak krůček po krůčku, pomaloučku, si začínám myslet, že jsou na jednu stranu velmi křehcí, na druhou stranu ... zabít ho...ve vší lásce, pokoře a něze. Oplakat ho. A vidět, jak vstane z mrtvých, posílen, zářící, otevřený Bohu, životu, sobě. Žádné lži, pochopení v míře hloubky toho vědomí, že milujeme. Ten princip Kálí, která všechno neživé ničí.
Nějakej hoodně slavnej Korejec napsal (odpusťte, neumím básnit ,je to jen hrubý překlad):
K nebesům až do soudného dne
bez stínu studu vzhlížet bych chtěl.
Byť i ten vítr, co ofouk´mě z listoví
bolestí mě dral.
Duší, co hvězdy opěvá,
milovat vše, co pomine
a cestou, co je mi určená
půjdu dál.
I dnes v noci vítr cizeluje hvězdy.
Pokud žena nemusí lhát v sexu, neměla by muset lhát ani v reálu (pak se ty lži do postele překlopí). Si myslím, že citem obsáhneme strašně moc a, jak říká Deida (podle mě nekecá, jsem si jistá, že nekecá...), žena příšerně trpí, když muž není v souladu sám se sebou. Když vidím muže, který plně ponořen do současného okamžiku, tvoří, hřeje mi srdce. Ostatní chvíle jsou...fajn, ale tyhle, ty jsou podstatné.