V zemi, kde nikomu nevadí rozhledna nebo mobilní vysílač na každém kopci, billboardy kolem silnic, veřejný prostor zaplevelený vizuálním smogem, kde je problém i pár kilometrů čtverečních bezzásahových zón v národních parcích, kde všichni nadávají ekologickým sdružením, pokud si dovolí pozdržet kus dálnice, která se chystá srovnat kus krajiny se zemí, se náhle rozběhla debata, že by větrníky mohly poškodit krajinný ráz. Krajinný ráz, který povětšinou tvoří zemědělská krajina a hustá zástavba měst a vesnic na každém třetím kilometru, metastázující do podoby antracitových bungalovů volně do polí.

V hlušině pak zcela zaniká, že jsou větrníky jednou z esteticky nejkrásnějších věcí, jaké lidé postavili. Štíhlé věže s ladnými lopatkami, majáky naděje na hřebenech, rotující příslib, že kvůli dobíjení telefonů nemusíme vypálit všechno nerostné bohatství a vychrlit do vzduchu tuny olova a rtuti spolu se skleníkovými plyny, které zdevastují svět pro všechny další generace.

Okolo větrníků v Česku koluje tolik mýtů a obav, že jsou srovnatelné snad jen s dobou, kdy se lidé báli bludiček nad bažinami, strašili se vodníky a upalovali ženy na hranicích, protože si mysleli, že jim uřkly dobytek.

Na nedávnou veřejnou debatu ohledně větrného parku si tak odpůrci turbín přizvali slovenskou „expertku“ a dezinformátorku Katarínu Ondrušovou. Ta na místě například hrozila: „Má to vliv na hmyz, na včely. Z lopatek odpadávají kousky do půdy, která je pak nevratně poškozená. Konec, už jen mrtvá půda. V okolí až 15 kilometrů od turbíny končí život.“ Slovensko je zajímavé tím, že má ještě méně větrníků než Česko, což už prakticky nejde. V Česku jich máme pouze něco přes 200 kusů, na Slovensku mají asi tři. Nejméně v celé Evropě.

...

Co se týče výstavby, platí v Dánsku jednoduché pravidlo. Turbína musí stát od lidských obydlí minimálně ve vzdálenosti, která je čtyřnásobkem její výšky. Pokud má 250 metrů, pak musí stát minimálně kilometr daleko, výjimky nejsou. Současně platí přísné limity pro hluk. Výrobci turbín jsou tlačeni k výrobě a instalaci tichých technologií. Limity také řeší, aby se obydlí nedostávala do stínu otáčejících se lopatek, což je legálně možné jen 10 hodin za celý rok. A mnoho dalších detailů.

Každá domácnost bydlící v okruhu osminásobku výšky takové turbíny pak za to dostane peníze. Turbína vysoká 250 metrů má tedy okolo sebe dvoukilometrový okruh a domácnosti v tomto okruhu dostanou jednou za rok v přepočtu 55 tisíc českých korun. Současně musí developer nabídnout obyvatelům v okruhu 4,5 kilometru minimálně 20procentní podíl na projektu, aby mohli lidé v sousedství na výrobě elektřiny sami vydělávat.

Příkladem může být nedávné zprovoznění největší větrné turbíny v Evropě u města Thyborøn. Má výkon 15 MW a výšku necelých 270 metrů. Turbínu spoluvlastní družstvo lidí z okolních obcí. Zapojilo se skoro 3000 občanů, kteří do turbíny investovali v přepočtu skoro 600 milionů našich korun. Očekávaný roční výnos je 15 procent. Rozhodně mnohem víc než váš spořicí účet nebo libovolné penzijní pojištění, kde vás penzijní společnosti odírají na poplatcích. Takhle se zapojují obyvatelé do energetické bezpečnosti vlastní země a do přechodu k uhlíkově neutrální ekonomice. A když stojíte pár set metrů od této největší evropské turbíny, neslyšíte nic.


Větrníky, nejkrásnější věc na světě | Deník Alarm
https://denikalarm.cz/2026/02/vetrniky-nejkrasnejsi-vec-na-svete/

PAN_SPRCHA: a pak stejný blbosti vytáhne znovu po nějaké době :D

PES: já dělám ve fosilní energetice:)

MARASAN: mi přijde že už projevuje všechny znaky náboženskýho zanícení.....všechny informace které nesedí do jeho pohledu na svět nevidí a nechce vidět

PAN_SPRCHA: PES neni tvoje sekretářka, přece.

PAN_SPRCHA: proč když vytáhnu nějaká čísla která popírají to co hlásá pes tak nikdy neodpovídá?

cywe, 9 ráno, 25 novejch, a ono to Psovi zase najelo...že toho vocasa furt rozkuřujete dokola?!

PES:

Ano, umím používat a číst AI. Ty ne?

Myslíš splašené národní vlády 27 států, které mají v EU rozhodující moc prakticky bez mandátu, žejo?

Tady je potřeba uvést na pravou míru několik zásadních faktických nepřesností, protože popisuješ legislativní proces EU způsobem, který neodpovídá realitě.

Jak skutečně vzniká legislativa EU:

Evropská komise má tzv. právo iniciativy – navrhuje legislativu. To je pravda. Ale tím její moc v podstatě končí, protože o přijetí rozhodují dva rovnocenní spoluzákonodárci: Evropský parlament a Rada EU (ta zastupuje právě těch 27 národních vlád). Oba musí s výsledkem souhlasit, jinak legislativa nevznikne.

Tvrzení „EP může jen říct ano nebo ne" je zásadně nepravdivé.V řádném legislativním postupu (ordinary legislative procedure, dříve spolurozhodování) má EP právo navrhovat pozměňovací návrhy, a to v prvním i druhém čtení. V praxi se naprostá většina legislativy dojednává v tzv. trialozích – neformálních vyjednáváních mezi Komisí, EP a Radou – kde se text často zásadně přepracuje. Výsledný předpis mnohdy vypadá velmi odlišně od původního návrhu Komise.

Klíčová role národních vlád je v textu zcela opomenuta, což je paradoxní, protože Rada EU je pravděpodobně nejmocnější instituce celého procesu. V Radě sedí ministři 27 členských států a bez jejich souhlasu neprojde nic. U citlivých oblastí (daně, zahraniční politika, sociální zabezpečení) se vyžaduje dokonce jednomyslnost. U běžné legislativy platí kvalifikovaná většina – tedy 55 % členských států reprezentujících 65 % populace EU. To znamená, že i relativně malá blokační menšina může návrh zastavit.

Pokud jde o konkrétní příklad emisních norem pro automobily (zákaz spalovacích motorů od 2035) – ten prošel jak hlasováním v EP, tak kvalifikovanou většinou v Radě, kde pro něj hlasovaly vlády zastupující většinu evropské populace. Německo si navíc následně vyjednalo výjimku pro e-fuely, což přímo vyvrací narativ, že „není cesty zpět". Italská a česká vláda aktivně lobbovaly za zmírnění a částečně uspěly.

Co se týče Soudního dvora EU – ten nevynucuje svévolné příkazy, nýbrž smlouvy, které členské státy dobrovolně ratifikovaly, typicky po referendu nebo parlamentním hlasování. Pokud stát nesouhlasí se směřováním, má legitimní mechanismy – od blokačních menšin v Radě přes vyjednávání výjimek až po krajní možnost vystoupení (čl. 50 SEU), jak ukázal Brexit.

Celkově tvůj text staví na představě, že 27 národních vlád je bezmocných obětí Komise a Parlamentu. Ve skutečnosti jsou národní vlády prostřednictvím Rady tím nejsilnějším hráčem u stolu, a pokud legislativa projde, znamená to, že s ní většina z nich souhlasila.