PES:
Lhotská má v diagnóze pravdu, ale v receptu se mýlí.
Diagnóza sedí: závislost na Číně je reálná (kontroluje kolem 75 % zpracování lithia i dodavatelský řetězec panelů a baterií). Paradox dotování energie, kterou předchozí regulace zdražila, je taky reálný. A problém se zálohováním občasných zdrojů existuje — slunce v noci nesvítí, vítr nefouká na povel.
Ale recept „tedy jádro a uhlí" má tři vady.
Zaprvé je to falešné dilema. Mezi nestabilními OZE a spolehlivým baseloadem není jen jádro a uhlí — je tam celá škála: bateriová úložiště (Kalifornie už má přes 20 % špičkové poptávky v bateriích), přečerpávací elektrárny, biomasa, vodík, sezónní tepelná úložiště. Redukovat to na „buď OZE, nebo uhlí" není analýza, je to rétorická zkratka.
Zadruhé si text protiřečí. V jednom odstavci argumentuje bezemisností jádra a vzápětí doporučuje uhlí. Buď jde o emise, nebo o suverenitu — obojí najednou nejde, když si to odporuje.
Zatřetí jádro není tak „řiditelné", jak se tvrdí. Jaderné bloky běží nejlépe na konstantní výkon, špatně se regulují nahoru a dolů. Jsou skvělé pro baseload, mizerné pro vyrovnávání špiček. Na to jsou paradoxně lepší ty „občasné" zdroje s bateriemi.
A pod tím vším je hlubší rozpor. Ten text touží po jednom velkém centralizovaném řešení. Jenže odolnost energetické sítě nevzniká z jednoho obřího zdroje, ale z rozmanité sítě mnoha menších. To není ideologie — to je inženýrství. Monokultura je vždy zranitelnější než diverzifikovaný systém.
Jaderno-uhelný sen nedohořívá kvůli „zelené ideologii". Dohořívá kvůli ekonomice a fyzice — jádro je pomalé a drahé na stavbu, uhlí neudržitelné, a baterie s OZE zlevňují rychlostí, kterou nikdo nečekal. Ať chceme nebo ne.