PISTA8632: Jak se člověk dostane za určitou hranici, tzn. stane se "pravým alkáčem", tak to většinou bez léčebny fakt nejde, ale z mého pohledu je to často proto, že si člověk neuvědomuje v plné šíři v jakym průseru je - buď to zlehčuje nebo to úplně popírá. Já se léčil taky v Kroměříži a na prvoléčbě nebyl snad nikdo, kdo by tam byl zcela dobrovolně, každýho vícečiméně dotlačily okolnosti (materiální i zdravotní) a rodina. Taky teda znám lidi, co to zvládli ambulatně jenom s detoxem, ale ty si to jednak uvědomovali a zcela přiznávali a brali antabus. Jinak na sobě i jiných pozoruju, že když člověk zrecne, často ze začátku vytváří myšlenkový zmetky, že to má pod kontrolou a neni to ještě tak hrozný a s tim možná dokáže žít apod., v mym případě to je hlavně strategie jak se vypořádávat s tim obrovskym pocitem viny, která tam potom je a kvůli který aspoň já pak ještě pokračuju a zastavim se často pozdějc, než bych mohl.
FRDK: Je to nakonec na Tvym rozhodnutí (pokud by to nedošlo do nějakýho fyzickýho crashe), ale asi ze zkušenosti víš, že čim dýl to potáhneš, tim hůř Ti bude a tim víc toho posereš (v práci například). Tak jako tak bych si to pokud možno nevyčítal a nechlastal kvůli tomu dal a až to půjde, tak zkusil přestat nebo si řekl o pomoc, třeba na AA si někdy chodil, pokud nechceš do ústavu zatim?
Jinak s tim kouřenim je to klasika, v léčebně taky nedoporučovali přestávat kouřit pokud člověk bojuje s nečim jinym, když si toho na sebe člověk naloží moc, mozek se zvencne a je větší šance na recidivu.
Každopádně se drž a hodně štěstí! Myslim, že neni tak podstatný, že člověk upadne, ale že dokáže znovu a znovu vstát (a většinou líp, než minule).