Když je to tady tak přiznávací, tak se přidám. Co začaly loni první lockdowny a ještě se k tomu přidaly chronické problémy se zády, začal jsem docela lejt. Večer aspoň pět lahváčů "na bolest" a spát. Ve dnech, kdy jsem nepracoval u kompu (nebo to přes bolest zad nešlo), jsem si dal klidně i deset piv na zahnání deprese a bolesti. A to už mi přijde moc. Někdy v zimě jsem si dal pauzu asi na dva týdny, první čtyři dny to bylo peklo. Normální delirium, motala se mi hlava, studenej pot na čele, třes, noční můry. Pak jsem to po těch dvou týdnech nevydržel a dal si pivo a bylo mi dobře. Teď jsem na tom tak, že dokážu pár dní nepít, ale trpím. Kombinace samoty, depresí a existenciálních starostí. Pak se (většinou je to spojené s tím, že se za mnou na chatu někdo staví na návštěvu) zas zleju. Stačí mi pět piv a brko a jsem tam zas. Ta chuť na to pivo. V létě se to dá zvládat kočírovat, protože je pořád co dělat, pokud mi to záda dovolí. Nicméně mám obavu, že s podzimem a zimou tu zas budu totálně izolovaný a začnu lejt víc. Protože v těch chvílích se můj život točí v kruhu práce - topit v kamnech - venčit pejsku. A jak je brzo tma, spustí mi to chuť na pivo. Co byste doporučili? Mám se hecnout a zkusit to úplně vysadit? S depresema chcu výhledově navštívit psychologa / psychiatra, protože někdy je to strašné peklo. Zatím se mi daří to odfiltrovat nějakou činností, mentálním cvičením, telefonáty s blízkými, tvořením hudby. Ale bojím se té zimy.