ZABAKOVA: Jasně, no, předně potřebuju říct, že když řikám "chybí" nemyslim to jako nedostatečnost, ale spíš asi nevybavenost, nebo možná líp neosvojenost. Taky potřebuju říct, že je to dobrá a tim teda těžká otázka a odpověď na ní se nejspíš bude lišit podle toho jestli odpovídá adiktolog, psycholog nebo psychoterapeut.
Já si ale myslim, že to má několik rovin. Někde na povrchu to typicky bude absence stabilních a poctivejch vyrovnávacích mechanismů. Strategií a technik, co nám v životě pomáhaj překonat náročný výzvy bez toho, aby pro nás a okolí byly dlouhodobě škodlivý. Tahle oblast se dá z mojí zkušenosti celkem dobře mapovat a zaplať pánbůh taky jde trénovat a stojí pak v nějakym základu jako set praktickejch skillů, o který se prostě můžu v životě opřít. Nadměrný pití, přejídání, drogy, whatever... jsou principiálně stejnou snahou vyrovnat rozkolísanost s tim rozdílem, že jako udržitelná strategie holt nefungujou a otřesy spíš generujou. Pravda nicméně asi je, že jsou často zvolený proto, že prostě v danym časoprostoru nebylo nic moc jinýho na výběr, rspv. byly ve špatnou chvíli na správnym místě.
Někde "o patro níž" vidim (a tady je to teda chvílema hodně filosofická a asi pro mě nejhůř popsatelná úroveň) míru sebreflexe. Odpovědnýho a fakt hlubokýho náhledu na vlastní situaci jako jednotlivce. Na celej ten můj individuální příběh. Co mě formovalo, kde jsem, jaký jsou moje možnosti a jak bych si opravdu představoval realistickej průběh života. Jaký mám a chci mít hodnoty, jaký mám a chci mít hranice, jaký mám bolístky, nejistoty, obavy. Kde jsou moje emocionální spouštěče, co jsou moje potřeby, jak na svět moje reaguje tělo, jaký představivost generuje kolem toho myšlenky, prostě celej ten balík toho co jsme. Tady máme všichni nějakej dluh a já myslim, že čím míň odpovědí chybí, tím menší je i riziko vzniku závislosti.
Na sebe se ale taky díváme jako na člověka / tvora, kterej je prostě teda nějak vrženej do světa a jeho podivnejch pravidel a neumí si s tim vlastně poradit. Neumí si poradit s mírou svobody, s mírou opuštěnosti, s faktem že má na život jen jednu šanci a jeho čas se od první chvíle krátí a je na to od začátku do konce opravdu úplně sám. Tady asi hodně vidim ten velikej přínos psychadelik, protože tyhle roviny přemýšlení a prožívání provokujou.
No a úplnej základ, fakt fundament, i když je to teda klišé, prostě opravdu je někde na začátku našeho života. Pořádný vyfutrování pocitem bezpečí, důvěrou ve svět, odpovědností a sebevědomím, nás zkrátka vybavujou rodiče a odehrává se v ranejch letech života. Když se tady něco podělá, (a bohužel čím mladší jsme tím křehčí a náchylnější jsme a stačí proto míň) zpravidla to otevírá cestu různejm průserům. Jednim z nich je určitě závislost.