Přijde mi, že to, co popisuje
OPERAHYPNO: , je založené na přemožení sebe sama a mám dojem, že i trochu na odvedení pozornosti, zabavení se tvrdou fyzickou prací. Neříkám, že to nefunguje, ale myslím, že je potřeba se ve finále naučit být i neaktivní, v klidu a laskavý sám k sobě. Což obnáší doplnit to prací duševní - terapií a snahou porozumět tomu, co tu závislost vyvolalo a co ta závislost sytila. Protože se může stát, že člověk bude najednou nucen se zastavit, třeba kvůli dlouhé nemoci, a být sám se sebou bez zástupné činnosti, která by mu umožnila vyblokovat nepříjemné pocity, které má z prosté existence. Je mi blízký pohled Matého, že užívání je pro závislé často self-medication, bez které prostě každodenní realitu nedávají, většinou kvůli nějakému nezpracovanému traumatu, není pro ně možné a samozřejmé existovat způsobem, jakým to dělají zdraví lidé. Psychedelika můžou být hodně mocná, umožnit člověku pohled na sebe a svoje problémy a zprostředkovat způsob bytí, kterých prostě není jinak schopen a existuje celá řada studií, které dokládají jejich ohromný potenciál v léčbě závislostí a duševních onemocnění. Nicméně psychedelika nejsou samospásná, myslím, že následná (ideálně dlouhodobější) integrace s pomocí terapeuta je to, co umožní vytěžit přínosy psychedelického zážitku a hlavně to pak celé nějak přenést do běžného života.