PETER_PAN: Také jsem nemluvila o celém víkendu. Nebyla bych nadšená ani z jednoho víkendu, který by mé dítě celý strávilo hraním her na počítači.

TERRYNKA + PASTEL: neprekrucujte .. nerikam ze kazdy vikend, nerikam ze jedine co bavi delat je pocitacove hry
.. ale je to obecne schema, stejne jako moje o par let starsi sestrenice - nezazila, hodnoti, pouzije restrikce

PASTEL: ok, odchazím se bodnout jako rodič, který naprosto selhal.

PETER_PAN: rodičům to taky přišlo super?
Naposledy jsem akčně pařila Prince, dávno tomu, takže je pravda, že kouzlo mnohahodinového hraní her neznám, neb jsem to nezažila. Ale coby rodič si neumím představit, že bych zcela v klidu přihlížela tomu, jak syn tráví 38 hodin víkendu pařením počítačové hry. Synovi jsou 4 roky a hraní si her na počítači má strikntě omezeno na půl hodiny denně, když projeví zájem.

PETER_PAN: no syn je po mně, takže nějak po počítačích netouží. hraje sims, což asi mluví za vše. jinak je to pokémonolog a drží ho to už od 4 let (teď je mu 12,5). kdyby toužil hrát na počítači déle, jistě by loudil (to on umí :-)

PASTEL: je to o povaze a to konretni hre a veku

CHIMERA: neber me tak vazne :-) .. ja jsem na PC hrach vyrost a nebylo to rozhodne jedine co jsem delal, nebo me bavilo .. take zalezi jak je kluk stary, ale proste pokud se bavime o normalnich PC hrach tak hodinu se do toho clovek tak dostava a pak tak 3 hod. hraje no :-) .. ono kdo to nechape, nezazil - tak ten svet nepochopi .. pamatuju si jeden vikend ve 14ti (ted je mi 30), kdy jsem proparil nejakejch 38 hodin a bylo to super

CHIMERA: Pravda pravda, v mém okolí pozoruju, že tahle potřeba trávit hodiny každý den hraním počítačových her se vyskytuje u kluků, na které ty rodiče spíš kašlou. Sestřenky kluk je v tom nejrizikovějším věku, a aby strávil 4 hodiny u počítače, to by ho k němu musel někdo přikovat.

PETER_PAN: myslím, že mu to stačí, protože si nikdy nestěžoval, a prostor k diskusi dávám široký. vzal to jako v pohodě (a je si vědom progrese zhoršování jeho oční vady).
myslíš, že všechny děti vidí vrchol štěstí v počítačových hrách?
on kupodivu ne.
největší část času dne spotřebuje na to, že si s náma chce povídat a sdělovat nám své myšlenky. to beru jako pozitivní, a i když mě to nebaví, poslouchám a konverzuju.
kolik hodin denně věnuješ svým dětem ty, že máš chuť kecat mi do mých věcí?

PETER_PAN: kdepak, je to ještě horší - ta hodina je rozdělena na 1/2 hodiny dopoledne a 1/2 hodiny odpoledne (důvod = oči).

NICOLE: no u nás to je ale fakt ryze v režii naschválu. Velkej (9) si už s hračkama prakticky vůbec nehraje, zajímá se o techniku atd. hudbu, je už tak nějak v pubertě. Malej naopak je hravej. Takže věci, se kterými se zabavují, jsou naprosto rozdílné - takže je samo nesmysl koupit hračku dvakrát (dvakrát ipod jako fakt ne...) no a pak staršího popadne záchvat vojáčků, protože přeci jen ještě není od hraní tak daleko... Jenomže někdy si s tím hraje a jindy to jen drží v ruce a říká, že si hraje.. Já je odmítám neustále soudit a přemejšlet, co je naschvál a co je opravdu. Je to fakt únavný. Když dostanou něco napůl, tak se o to servou jednoznačně (jsou schopný se porvat o to, že má jeden dva vojáčky ležící a druhej má jednoho sedícího)

APRILMOUSE: tak my naopak na vlastnictví nejedeme vůbec - jakože oni ví, koho je co, protože dotyčný to dostal, ale pro momentální nárok hrát si s tím je to irelevantní. Já vidím problém v tom, že oni vždycky chtějí to, co vidí u toho druhého - nějaká věc se tam půl roku válí bez povšimnutí, ale v okamžiku, kdy si ji jeden vezme, tak ten druhý hned přijde a chce mu to sebrat - tohle bych je ráda odnaučila. Ale moje děti jsou 9 a 5 a už chápou, o co v téhle hře jde, takže s určením "kdo to měl první" nemíváme problém.

APRILMOUSE: já když byla malá, tak nám rodiče striktně určili, čí je která hračka. a ta druhá si ji nesměla bez dovolení půjčit. takže se rozsoudilo podle vlastnictví :-D

NICOLE: a co když to je hračka toho druhýho, a ten první si ji vzal jen proto, aby ten druhej si ji nemohl vzít? :D (mi to kolikrát přijde jako kvíz, určovat, kdo je v právu - a nakonec začnu ječet, všechno jim seberu a pak poslouchám jako trest hodinu brekot obou)