PETER_PAN: kdepak, je to ještě horší - ta hodina je rozdělena na 1/2 hodiny dopoledne a 1/2 hodiny odpoledne (důvod = oči).

NICOLE: no u nás to je ale fakt ryze v režii naschválu. Velkej (9) si už s hračkama prakticky vůbec nehraje, zajímá se o techniku atd. hudbu, je už tak nějak v pubertě. Malej naopak je hravej. Takže věci, se kterými se zabavují, jsou naprosto rozdílné - takže je samo nesmysl koupit hračku dvakrát (dvakrát ipod jako fakt ne...) no a pak staršího popadne záchvat vojáčků, protože přeci jen ještě není od hraní tak daleko... Jenomže někdy si s tím hraje a jindy to jen drží v ruce a říká, že si hraje.. Já je odmítám neustále soudit a přemejšlet, co je naschvál a co je opravdu. Je to fakt únavný. Když dostanou něco napůl, tak se o to servou jednoznačně (jsou schopný se porvat o to, že má jeden dva vojáčky ležící a druhej má jednoho sedícího)

APRILMOUSE: tak my naopak na vlastnictví nejedeme vůbec - jakože oni ví, koho je co, protože dotyčný to dostal, ale pro momentální nárok hrát si s tím je to irelevantní. Já vidím problém v tom, že oni vždycky chtějí to, co vidí u toho druhého - nějaká věc se tam půl roku válí bez povšimnutí, ale v okamžiku, kdy si ji jeden vezme, tak ten druhý hned přijde a chce mu to sebrat - tohle bych je ráda odnaučila. Ale moje děti jsou 9 a 5 a už chápou, o co v téhle hře jde, takže s určením "kdo to měl první" nemíváme problém.

APRILMOUSE: já když byla malá, tak nám rodiče striktně určili, čí je která hračka. a ta druhá si ji nesměla bez dovolení půjčit. takže se rozsoudilo podle vlastnictví :-D

NICOLE: a co když to je hračka toho druhýho, a ten první si ji vzal jen proto, aby ten druhej si ji nemohl vzít? :D (mi to kolikrát přijde jako kvíz, určovat, kdo je v právu - a nakonec začnu ječet, všechno jim seberu a pak poslouchám jako trest hodinu brekot obou)

MINEA: mam jedno ditko, malyho blondacka a lepe, nez jak jsi popsala tu svou dracici, bych pocity vuci nemu vyjadrit neumela. miluju ho, zeru ho, obcas brecim dojetim nad tim co noveho umi (byl mu nedavno teprve rok), ale kdyz ho to chytne, tak se taky musim drzet, abych nezacala rvat a nemlatila okolo sebe v beznadeji z toho, ze nevim proc zase rve. na nic neprijdu, nic neudelam, a presto se lusknutim prsty ten dablik zase promeni v andilka :)

ANNAWA: Náš mladej si na zbraně ani boje taky nikdy nějak extra nepotrpěl. On je zas ujetý na sport, závodění a etrémně pak na fotbal.... A nikdy ho nebraly ani stavebnice - daleko větší úspěch než všechna lega měla dráha nakreslená na rubu zbytku koberce, na které pořádal závody autíček ... (a téměř od chvíle, kdy se naučil psát, si výsledky zaznamenával do tabulky, nejdřív na papír, pak v excelu ;-)