CYBERKOTLIK: díky, tomuhle už rozumím a souhlasím s tím. Zapřemýšlím nad možností alternativního ventilování agrese. :)) ale aby bylo jasno, mně nešlo o to agresi potlačit, jen mi vadí, že důvody bitek jsou strašné pitomosti. Jenže pravda je, že si hlavně já musím v sobě pořešit, co to se mnou dělájak psala SANTAL: oni si většinou zvládají neublížit, i když u toho velmi často alespoň jeden děsně ječí. Jenže já ahresi vážně nemám ráda a ten jekot zejména Matoušův mě někdy až fyzicky bolí. :(

MADIETTA: asi to nebude jen u kluků.. pamatuju,že jsme se se ségrou )dvojčata) mydlily podobně.. v jednu chvíli jsme se mydlily,za chvíli jsme už kuly pikle proti rodičům,za hodinu znovu bitka a pořád dokola ..
matka z toho byla neštastná,občas přiběhla a vylískala nás-teda spíš mě,protože ségra byla údajně ten chudáček,a nikdy nechápala,že za chvíli jsme zase kámošky

THURINGWETHIL: u nás úplně totéž. Moji synové (aktuálně skoro 9 a 5,5 roku) se mají rádi, když spolu nejsou, tak se jim stýská, myslí na sebe, umí si spolu hrát, ale zároveň se věčně hádají a mydlí. Můžu domlouvat, vysvětlovat, ječet, trestat, všechno marno. Půl hodiny jsou na sebe jako andílci a pak se zmasí kvůli nějaký kravině.

THURINGWETHIL: nerikam, ze je mas nechat - jen ze nema smysl jim to vysvetlovat. Vede je k tomu instinkt, a ne mysleni.
Agrese mozna neni konstruktivni model preziti (i kdyz nasi zapadni civilizaci se jednoznacen vyplatila:), ale je nedilnou soucasti tohohle sveta. A oni se svoji i vnejsi agresi musi naucit zachazet, jinak budou dost znevyhodneni.
Co muzes delat je tu agresi ridit - kdyz se vyblbnou nekde na treninku nebo pri nejaky cinnosti typu mlaceni necim do neceho, budou se min rezat vlackem do hlavy. Napriklad kamos koupil svymu petiletymu synu boxerky a nechava ho pravidelne se vyplatit do rukou, kdy si s nim jako hraje na rvacku - a dite je pak daleko klidnejsi. To je samozrejme muzskej pristup, muzes to vnich zkusit npotlacovat, ale pak se muze stat, ze ta nahromadena agrese vyleze ven v tom jemene vhodnem okamziku.

CYBERKOTLIK: Fakt mám nechat bráchy, kteří se mají rádi, si ubližovat kvůli věcem, aniž bych to nějak komentovala? Já chápu, že ne všechna agrese, se kterou se setkají, bude neškodná, ale jednak si enmyslím, že agresivní jednání je v dnešní době zrovna konstruktivní model přežití, a hlavně si myslím, že použité prostředky by měly být adekvátní situaci (například flákne-li bráchu do hlavy dřevěnou mašinkou, kterou mu předtím vyrval z ruky, protože si ji chtěl vzít zrovna on, ale brácha si s ní hrál, je to opravdu to, co chce? Může mu ublížit, poškodit tu mašinku a ve finále budou řvát oba).

THURINGWETHIL: nevysvetluj jim to. je to pro ne prirozena priprava na to, aby byli schopni celit doopravdicky agresi pozdeji ve svem okoli, ktera uz nebude tak bezpecna.

Jinak já si spíš neumím poradit s tím, jak zvládat dva kluky, kteří se mají evidentně rádi (těší se na sebe, když mají náladu, nadšeně se objímají, mluví o sobě moc hezky, myslí na sebe co se jídla i zábavy týče, mnohdy si moc hezky hrají spolu atp.), ale poměrně často se zároveň mydlí (kolejema, vláčkama, autama... vším tím, co má jeden a chce to zrovna mít druhý). Mě osobně agrese odpuzuje a děsí, ale oni tak evidentně reagují zcela instinktivně v okamžiku, kdy mají pocit, že je třeba o něco soupeřit. Nevím, jak jim vysvětlit, že způsobit bolest není úplně nejlepší způsob, jak se dostat k vytoužené hračce/ zabránit bráchovi dělat, co se jim nelíbí. :/
Nějaký nápad? Jsou jim skoro 4 a skoro 2,5 roku...

MADIETTA: To se mi stalo taky, a to nejsem mužského rodu. :) Měla jsem štěstí, že jsme bydleli cca 10 minut chůze od školy. Ale že nemám aktovku mi došlo opravdu až ve škole. Doběhla jsem zpět (tentokrát už s aktovkou) cca 5 minut po začátku vyučování, díky Bohu nikdo tehdy školu nezamykal a normálně jsem měla jen pozdní příchod. :)
A dodneška se mi stávají podobné "nehody", když mám blbý den. Není to jen mužské specifikum a pokud má někdo mimoňství jako součást osobnosti, nedá se s tím asi úplně dělat nic. Jen naučit se s tím pracovat a žít.

MADIETTA: tento způsob neúčinnosti se projevuje i u dospělých mužů.
zkoušela jsem nechat vymáchat muže pokaždé, když něco zasklil.
NIKDY se nastalo, že by si dal příště pozor.
oni jsou prostě mimoni. žádné nebezpečí nebo strach, že něco zapomenou, si neuvědomují.
vidím to jako jistý druh mužské retardace.
ale ani tak nehodlám dělat věci za své tři chlapy. ať si to vyžerou sami. třeba stokrát.

EDERA: Podívej se na to takhle: ve věku, kdy klukům místo všeho ostatního záleží na tom, jak vypadají před kámošema je tam najednou jako jedinej blbec bez výbavy, improvizuje s tim, co mu kdo půjčí a nakonec si pro něj přijede máma ;-) Rozhodně netvrdím, že u vás něco stagnuje, jenom to chce občas odolat mateřeským pudům aby mladý snáz pochopili zodpovědnost

TOMASINO: To je to - nejel by domů. Trvali by na tom, abych pro něj přijela JÁ.

Ale jinak jsem teda za ten rok u nás hodně změnilo, na obou stranách.

EDERA: Tak by jel domů, no :-) Rozumim, že by Tě mrzely zbytečně vyhozený peníze, ale ten jeden výsledek by nahradil sto pokusů o výchovu

TOMASINO: Nechávám ho vyžrat ty situace, kdy to fakt bude jenom na něj a nestane se, že třetí strana bude dělat problémy MNĚ. Což by se v případě zapomenuté lyžařské výstroje zcela jistě stalo. Nedovedu si představit vedoucí, kteří by nekontaktovali rodiče a nechtěli po nich situaci vyřešit nebo si pubertální dítě odvézt.

EDERA: nemysli si, já jsem se celý podvečer i cestou autem na místo srazu ptala, zda má všechno - on má nicméně období totálně JÁ SÁM, čili mu už nějaký čas nebalím a podobně, ono to ale má i odvrácené stránky - myslí s třeba, že podobně bych se v zásadě neměla zajímat ani o jeho školní výsledky a zřejmě moc ani o jeho volný čas.


SEVERINE: 15.


EDERA: takhle jsem to praktikovala, dokud chlapci jezdili někam spolu, protože ač jsou mezi nimi jen dva roky, asi si pamatuješ, jaký rozdíl to býval rozměrově a váhově.