MOTYLEK: promiň, že odpovídám až tak pozdě od tématu, ale delší čas jsem tu nečetla. tvůj chlapec je v pohodě a emočně zaostalý není :-D jen má citlivou povahu.
mám doma dva takové exempláře - staršímu bude brzo 18, ten se odmaminkoval ve 13 letech... mladšímu bylo nedávno 6 a do odmaminkování má daleko :-D
starší se nabrečel dost, ale v pubertě to přešlo. mladší je v bledě modrém to samé, ale při brečení pomáhá pořádně přitulit a je po problému. kdybych to bralal jako ty, měla bych děti emočně zaostalé asi až do té puberty :-D
nedávno mi jedna zdravotní sestra, se kterou jsme se o tom bavily, udělala numerologický rozbor dat narození obou synáčků... oba mají v mřížce tři dvojky, což je extrémní citlivost. s tím nejde na sílu udělat nic. ale neboj, zmužnění jednou nastane. a ta sestra mi říkala: až vyroste, převěsí se z vašich prsou na manželčina :-D

RYBKA: Zkusila bych se podívat na youtube, bývají tam videa recenzentů hraček,manipulují s tím,uvidíš,jak moc je to složité. Kluci měli několik transformerů,byli z roku 91/92, doputovali k nim přes dvě děti v rodině a byly to skvělé hračky,prakticky nezničitelné, z pevného plastu,skládaly se tak v pěti až sedmi krocích a po ukázání to zvládl i tříleťák. K narozeninám si syn přál jeden konkrétní model. Našla jsem ten samý model na aliexpresu za třetinovou cenu a byl to hrozný provar, přesně jak píšeš:) Kroků transformace bylo asi třicet, skládal to muž a trvalo mu to dost dlouho. Během několika následujících dní tomu upadaly součástky a šlo to do koše. Jestli to čínské děti běžně skládají,tak klobouk dolu :)

u nás se jenom ty 4 končetiny strčej do sebe a je z toho auťák. nebo se s tím třískne o zem a je z toho robot s pokrčenejma nohama. hm.

BERUTHIEL: Díky za tip! :-)

RYBKA: Podívejte se po něčem takovémhle https://www.alza.cz/...pARIsAH66VQLfCAi-TupSXrSmlIquyf9TI5pKGii_MCR-ApmsShNLvP8QPDCSaKAaAtFqEALw_wcB. Tahle verze je bytelná a opravdu jednoduchá na složení.

Taky jsem kdysi dovedla syna na již rozjetý kroužek, karate, no byly tam i děti jako on, ale taky ty co to dělají 10+ let, spolu v tělocvičně. Již tam nikdy nechtěl. Nenutila jsem ho, byl to taky jeho nápad. A za zkušební lekci se neplatí...
Nutím ho aby chodil do školních kroužků které si sám zvolí a to celý ten rok (pak ať to klidně změní). Pokud se už něco koupí, tak se to taky užije - chci ho učit odpovědnosti, ne tomu, že jeho rodina má dost peněz aby nám to bylo fakt jedno.
Nutím ho, aby vyzkoušel vše, co jde "na zkoušku". Je spokojen, takhle zjistil, že tance nejsou pro něj dřív, než by se zapsal na kroužek (protože tam šel jeho nej kamarád z třídy).
Podobně chci, aby zkusil jeden kousek nového jídla, pořádně rozkousat (i kdyby to pak vyplivnul, ale musí pokousat). Jako třeba mé bezlepkové pečivo :-)
On má pocit bezpečí a taky veme na sebe kousek rizika.
Je dost hodně citlivý, tohle znám taky :-)

Samostatně někam... než na kroužek, co se mu nelíbí, bych ho nechala dojet ze školy domů, nebo ke/od kamaráda.
Btw, syn (10r a i ten 7r) mi taky denně říká, že mě má rád, na tom mi nic divné nepřijde, protože 1/ já mu to říkám taky 2/ můj muž mi to říká taky, 3/ já to říkám denně muži - tak proč by se choval jinak :-)

MOTYLEK: Já bych se tím netrápila. Mám dva syny, dvojčata. Oba jsou diametrálně odlišní. Jsou pravda mladší, ale je na nich vidět, jak je jeden poměrně dost samostatný a nemá problém někde být sám a ten druhý nedá bez bráchy ani ránu. Chce to jen čas. Neřešila bych to. Nic mu neuteče...

MOTYLEK: Muj pristup je, ze je vcelku fuk co je normalni a co neni normalni. Podstatny je, co dane rodine vyhovuje. On si o tom mysli co?

Ohledne otuzovani: zase, zalezi co jste za rodinu. Jak treba fungujes ty, kdyz je toho na tebe moc, co pomaha tobe. Pokud je syn nejak po vas, nakolik by to pomahalo i jemu.

Reknu priklad za sebe: ja jsem opravdu hodne nesnasela situace s doktorama (spital, zubarka,...) kdy jsem nevedela co se mi bude dit, citila jsem se bezmocna, nezvladala jsem to. Vymyslela jsem ruzne lsti jak k zubarce nejit atd.
V dospelosti jsem si uvedomila a vyzkousela, ze mit lepsi kontrolu nad situaci mi dodavaji informace. Kdyz lekar mne informuje co se bude dit, jak dlouho. Kdyz vim, co muzu delat kdyz budu mit potize. Pak v tom nejsem tak ztracena.

Cili se synem bych zkusila neco jako briefing a debrifieng. Kdyz nekde chce byt bez tebe, tak predem se pobavit, co se asi tak muze dit, co tam bude, jaci lidi atd... aby mel predstavu a informace. Promyslet, v cem muze byt problem (co mu muze vadit, co se muze dit za veci, ktere nebude vedet jak ma resit) a co by mohl v takovem priapde delat (napriklad muzes s osobou, ktera ma deti na starosti, to domluvit: ze je syn ostychavy a ze kdyz bude mit problem, ze ona mu pomuze. Nebo aby vedel, ze ti ma teda zavolat na mobil a ze dorazis. Nebo.)
Debriefing: kdyz nekde neco sam bez tebe prozije, tak to probrat. Co bylo dobry, co bylo tezky, co priste muze udelat jinak aby si to zjednodusil.. proste "poucit se z toho".

Tak muze postupne pochopit co potrebuje a jak ma se sebou zachazet.

MOTYLEK: nějací sourozenci? Tohle dělají starší děti, když se do rodiny narodí nové mimino. Ale to bys asi zmínila.

A když už se ptáš a samotné ti zřejmě přijde, že to normální není, tak na tom asi něco bude. Ale neděsil bych se, prostě je víc emocionální. Rozhodně bych teda neřekl, že je emočně zaostalý - to spíš právě naopak. Nebojí se projevit, což mi nepřijde špatné. Ve společnosti to může občas působit divně, ale já bych to nehrotil. Pokud to není vyloženě nějak patologické, tak bych to spíš "podporoval" - bavil se o tom a tak. Třeba je to prostě citlivá duše, budoucí umělec nebo tak ;)