Pro kamaráda, kterej se stal tatínkem a stěžuje si, jak to má těžký jsem sepsal takovej svůj průměrnej den ;)
Ráno o půl sedmé vstávám - Áňa ječí, že už spát nebude, protože za mámou klaply dveře, jak odešla na půl směny do práce. Po pěti hodinách spánku by mi to bylo i fuk a spal bych i přes jekot, jenže to by znamenalo, že se vzbudí i Šimon a pak bude celý dopoledne z nedospání zpruzenej. Takže popadnu dítě a jdu s ním dolů. Snídaně, přebalit, převléct. Usadím Aničku u Oswalda a jdu nahoru pro Šimona, kterej už se taky vzbudil. Snídaně, přebalit, převléct, udělat mlíko a... a tím skončila ta klidná část. Ve chvíli, kdy dojí a dopijou začne tanec, do kterého mi chodí pracovní e-maily.
"Šimone, nelez na liku! Aničko, slez z toho stolu! Šimone, zavři to šufle! Áňo, nehrabej se v odpadcích! Šimone, netahej Ednu! Aničko, to že na tebe kočka syčí a snaží se ti vyškrábat oči znamená, že si s tebou nechce hrát! Šimone, co zas děláš na té lince?!..." A dost, půjdeme ven, na tohle nemám nervy. Převléct, obout, namazat, Edně obojek, popadnout odpadky a následuje půl hodiny přemlouvání, aby šli po schodech dolů, ať se u toho drží, ať se na schodech nestrkají, ať Edna neskáče na procházející sousedy.
Konečně o tři poschodí níže vytáhnu kočár, usadím dítka do nich a vyrazíme. Kam? No přece na nákup. Jasně, mohl bych nakoupit v místním supermarketu, ale to by museli mít dost prostoru na projetí kolem kasy s mým dvojkočárem. Takže jdu přes půl města do obchoďáku, kde mají o pět cenťáků širší turnikety. Lidi jsou pochopitelně úplně dementní a ani je nenapadne, že potřebuju projet s tím kočárem jak kráva. Že asi spěchám, když se mi děti natahujou po všem barevným okolo (po všem) a ječí u toho, že to chtějí. Ne, hlavně důchodci se přede mě narvou a pak tam stojí jak trubky a já čekám a v duchu pěním. Když už to nevydržím a požádám je, aby mi uhli, koukají se na mě jak na idiota, co si vůbec dovoluju je nějak omezovat.
Uff, mám nakoupeno a jsem z toho pekla venku. Edna po mě skáče, jak kdyby mě neviděla půl roku. No, alespoň mi jí nikdo neukradl. Děti jsou v kočáru už zpruzené a tak je uklidňuju rohlíkem. Ten ale nezabere na příliš dlouho. Jedeme tedy na nejbližší hřiště / pískoviště. Jestli si myslíš, že tam budu mít chvíli klidu, tak se šeredně mýlíš. Každé z dětí vyběhne jiným směrem a ve stejnou chvíli lezou na ty nejnebezpečnější prolézačky. Poté, co se rozpůlím a obě zachráním od takřka jisté smrti zjistím, že už je bezmála jedenáct a tak musíme domů - na oběd.
Děcka mají ale jiný názor a tak pravidelně z hřiště odjíždíme s muzikou. Pohoršené výrazy dokonalých matek mi stékají po zádech jako kapky deště. Trhněte si, krávy. Ve čtvrt na dvanáct dorazíme k baráku a já si gratuluju, jak to hezky vyšlo. Předčasně. Dvojčata se šprajcnou a na střídačku se válejí po schodech vzteky, že jako domů nepůjdou a že je jim úplně jedno, že mám plný ruce nákupu. Co už, nákup nechám na mezipatře s tím, že tam snad bude až se vrátím, popadnu děcka a vyběhnu s nima nahoru. Tam je strčím za dveře, doběhnu pro nákup a když se vrátím a zjistím, že děti mou dvacetisekundovou nepřítomnost nevyužili k něčemu obzvláště devastujícímu, bych se nejraději svalil na gauč.
Jenže tak snadný to nebude. Už je po půl dvanácté a to jsou děti zvyklé jíst. No a tak si o to také řeknou. Vytáhnu ženou uvařený oběd z lednice, ohřeju ho za neustálého řevu dvou malých rarachů. Usadím je do židliček, dám bryndáky a jdu dělat mlíčko před spaním. Žena přichází domů a komentuje situaci:
"No to jsem si mohla myslet, zase jsi přes dopoledne nic neudělal. Nádobí v myčce, hračky rozházený. Alespoň vysát jsi mohl... Ježiš, děcka vy ste zase zasviněný, to na ně nemůžeš dát u toho oběda pozor, aby se takhle nezmachtaly?" Podívám se na hodiny a zjistím, že mi za 10 minut začíná práce. Ještě že pracuju z domu, jinak bych to nestihl. Tiše zaúpím, omluvím se, že jsem tak nevýkonný a alespoň ty hračky začnu sklízet.
Ve dvanáct usedám o patro výš do práce. Odpovídám na e-maily, telefonuju a snažím se i něco udělat za neustálého zvukového doprovodu buď rvoucích se dětí, nebo ženy, která je usměrňuje. Konečně jdou spát. Dojdou si za mnou pro pusu a žena je uloží. Hurá, mám před sebou dvě hodiny klidu na práci. Nebo ne? Šimon / Anička nemůžou zabrat. Žena dole uklízí ten bordel a tak nezbývá, než abych se od práce urval (no, ne že bych se do ní stihl zažrat) a šel děti zklidnit.
Další část dne je nudně repetetivní. Práce, práce, práce. Semtam přijde žena, že našla něco, co bysme mohli koupit. Semtam přijde i s dětma, že jde převléct postele / uklidit koupelnu / je jí smutno. Často jdou ven a to pak i něco udělám. O půl osmé se jdou děti koupat. Já mám ještě hodiu makat, ale zkuste to, když vám Šimon vypíná počítač, strká prsty do větráků, nahání kočku, rve se s Aničkou o sluchátka a tak dále. Raději je koriguju a snažím se je zabavit, než je koupel připravená. Svlíknout a strčit je do vany - snad bude ještě chvíle klidu na práci. Chyba lávky, žena využije příležitosti a tak si povídáme o tom, jaký má príma kolegy. No nic, budu pracovat déle.
Děti se dožadují okamžitého uložení do postýlky a to tak usilovně, že není možné makat. Tak dělám mlíko, dávám kapky a uklidňuju dítě, které vyndáme z vany až jako druhé. Konečně jsou v postýlce. S trochou štěsí usnou bez toho, abych tam na ně musel co pět minut vlítnout a seřvat je, že už je půl deváté a mají dávno spát. No a tak ještě hoďku pracuju, abych měl alespoň těch osm hodin.
Je půl desáté a já toho mám fakt po krk. Potřebuju pauzu. Sejdu dolů, kde žena uklízí bordel za odpoledne, meje nádobí, vaří oběd na zítřek. Nedá mi to a tak popadnu do rukou koště a alespoň zametu. Konečně se zdá, že jsme uvedli byt víceméně do podoby, který měl ráno. Sednem na gauč a pustíme si big bangy. God Bless NETBOX, který umožňuje koukat na pořady až tři dny nazpět. Dvacet minut klidu a tulení. No nic, dělal jsem živnost a pořád mám nějaký klienty co mi dávají práci a každá koruna se hodí, takže je čas jít pracovat. Mám to tak na dvě hoďky. Tak akorát, abych se dostal o půlnoci do postele. Dám ženě pusu na dobrou noc a jdu makat.
V jednu to vzdám, že už mi to fakt nemyslí. Vezmu vyčůrat Ednu a o půl druhé upadám do komatu... na pět minut, protože se vzbudí děti s tím, že chtějí mlíčko. No, vlastně jsem ještě ani nespal a tak vstávám a dělám ho. Konečně! Za ssavých zvuků svých zlatíček upadám do hlubokého spánku, ze kterého mě probudí Anička o půl páté. Chce k nám do postele. Stal se z toho zvyk. Sice blbej, ale co už. Lepší, než poslouchat řev její i Šimona, kterého by vzbudila. Vstávám a přendám ji do postele. Většinou hned spokojená usne, ale občas už nemůže zabrat a to mě pak do šesti kope do zad, než vstane žena s tím, že v tomhle se nedá spát a že nechápe, jak v tom můžu chrápat.
Já se spokojeně převalím na druhý bok, protože vím, že mám ještě dvacet minut spánku, než půjde žena do práce ;)