ANNAWA: U B. a u mě je to jednoznačně dané postavením v rodině - obě jsme jedináčci, co mají pocit, že musejí uspět ve všem, na co sáhnou a přitom jsou si vnitřně tak strašně nejistí.

EDERA: tak to je povedene. U nas je zase M povahove bliz k O nez jeho deti.

ANNAWA: Na druhou stranu se teda musí nechat, že i při té poslední velké scéně ocenil, jak se k B. chovám. A Bůh ví, že to nehraju. Ona je mi, chuděra, povahově v mnohém podobnější, než moje vlastní děti.:-)

EDERA: u nas jim pritel nikdy nesel na ruku dareckama, to nema v povaze, ale snazil se dle me az moc vyhovet ex z obavy, aby o deti neprisel. Nesmylne, protoze to nikdy nehrozilo ani naznakem.

ANNAWA: Zvlášť, když Ti na to řekne: "Ale ty svoje děti vidíš denně, já ne!". Ale vypadá, že už pochopil, že přes dárečky při každém setkání cesta nevede.

ANNAWA: Tak u nás jsem to momentálně taky já, kdo má na majetku víc, a to tak že výrazně. Nejsem lakomá a třeba teď v novém bytě si o svém prostoru budou obě holky rozhodovat zhruba stejně (B. si taky může vybrat stoleček:-). Ale mám problém s přístupem "Já koupím drahé dárky a ty, miláčku, mě nenecháš umřít hlady, že ne?".

EDERA: ano, to je přesně ta situace nebo jí podobné. Když ex navrhla, že jejich děti pojedou oba během jedny zimy na drahé hory, přičemž jejich otec si to jaksi nemohl dovolit a tím pádem by to třeba znamenalo, že moje děti nepojedou nikam. Nakonec tedy jely všechny na jedny hory, ale je třeba o tom jednat a to je vyčerpávající.

EDERA: No u nás taky není za skrblíka manžel :-)

LURA: přítel taky absolutně nerozlišuje, nemá s tím problém, to spíš já ;-) Přiznávám, že v období, kdy jsem měla výrazně víc peněz, jsem měla trochu problém pokrývat s nimi zrovna zvýšené výdaje na přítelovy děti - prostě jsem si na to musela zvyknout. Plus ne zrovna lehce snáším, když nám výdaje trochu diktuje jeho ex,a le musím říci, že tady se mi pomocí víceméně diplomatických kroků pomohlo dosáhnout toho, že on už jí tak ne ruku nejde. Zní to drsně, ale v praxi to znamenalo třeba to, že když mají děti ve střídavé péči, přišlo mi jako blbost, aby obědy i telefony platil oběma dětem on, protože to tak bylo době manželství, že?

EDERA: Neměl - jistý pragmatismus, byť ne můj, v tom také byl - paní na matrice mi (neoficiálně) řekla, že vzhledem k tomu, jaký je biologický otec a že když nemá žádný příjem, z něj nic nedostanu (nebo minimum) a vzhledem k tomu, že nemá žádnou práci a odpracované roky, tak i kdyby umřel, na sirotčí důchod by nebyl nárok, že by bylo lepší ho vůbec do rodného listu neuvádět, protože bych jednou "mohla potkat někoho, s kým bych chtěla žít a kdo by ho chtěl třeba adoptovat" a že pak sehnat biologického otce a získat od něj souhlas by nemuselo být snadné. Což se ukázalo jako velmi prozřetelné, protože díky tomu měla babička velmi omezené možnosti zasahování do naší rodiny, a i tak nám ji dokázala rozházet dost.


EDERA: Aha, tohle jsme u nás nikdy neřešili, protože kluci od svých otců žádné dárky prostě nedostávali a my jim dávali všem tak nějak stejně.

WERKA: My tyhle spory doma neměli - můj muž byl ve vztahu k penězům velkorysý až tak, že jsem kvůli tomu pak musela žalovat bytové družstvo:-)

LURA: V tom, že mi přišlo ulítlé, že šestiletá holka dostane dárky za podstatně víc než šestnáctiletý kluk. Navíc v situaci, kdy si to její otec tak jako úplně nemůže dovolit a de facto na to doplatím já.

EDERA: ANNAWA: Peníze jsou myslím předmětem konfliktů i v rodinách klasických (aspoň my se s manželem ve vztahu k mladýmu dohadujeme právě kvůli nimi). V patchworkových rodinách se asi spíš násobí, než by mizely

LURA: A sirotčí důchod Honza neměl? Já jsem pragmatik a i kdyby moje děti někdo chtěl adoptovat, tak řeknu ne (ledaže by to byl nějaký miliardář:-). Můj muž platil důchodové pojištění jako mourovatý, takže to, co teď dětem kape na důchodech, beru jako malou domů.

EDERA: Přiměřenosti v jakém smyslu?

ANNAWA: Peníze jsou problém asi kdykoliv a kdekoliv, pokud jich nemáš vyloženě moc (což my teda nemáme). Náš poslední konflikt se týkal přiměřenosti narozeninových dárků.

ANNAWA: Tak u nás ne. Všechny děti dostávají nebo dostávaly tolik, kolik bylo třeba a kolik bylo v našich možnostech. Samozřejmě, že ne vždycky stejně, protože potřeby se liší s věkem a zájmy, ale můj muž nikdy mezi "našimi" dětmi nerozlišoval, což je mu ke cti. Honzu má adoptovaného, vzhledem k tomu, že jeho otec zemřel, tak výživné na něj nikdo nikdy neplatil. A u nejstaršího to bylo hodně podobné - od ex jsem dostávala 600,- měsíčně, takže tak jako tak, i když k němu neměl žádnou vyživovací povinnost, v reálu mu platil všechno stejně, jako ostatním (resp. my oba, podle toho, jak kdo měl zrovna peníze). Nejstaršího otec se o něj valně nezajímal, měl svých starostí dost, takže neřešil. Tchýně tedy měla dojem, že mám ty děti "na výdělek", abych nemusela pracovat, ale moc dobrý kšeft to tedy nebyl :-))

A pokud bychom se vrátili vyloženě k patchworkovým rodinám, my občas narážíme na peníze - ne nějak kriticky, ale je podle mě těžké vyrovnat o tak, aby třeba někdo z dospělých neměl pocit, že děti z jedné strany dostávají více.

LURA: Zmiňuješ čmuchání v soukromí, to je taky velmi nepříjemná záležitost ze strany přítelovy ex. Občas tak mimoděk zjistím, že má dokonalý přehled o tom, co děláme, kam jedem, jak škola mojí dcery, jak moje zaměstnání... no prostě někdy mám pocit, že její největší hobby je monitorovat můj život. Ale je mi to fuk, když nemá lepší životní náplň, tak co s tím. Každopádně stoický klid si vždy a při všech příležitostech nezachovám, už jsme měli doma párkrát scénu, že si nepřeju, aby s ní přítel o mně a mojí rodině s ní mluvil, ale ona má i jiné zdroje ( jejich společné známé).