EDERA: Přiměřenosti v jakém smyslu?

ANNAWA: Peníze jsou problém asi kdykoliv a kdekoliv, pokud jich nemáš vyloženě moc (což my teda nemáme). Náš poslední konflikt se týkal přiměřenosti narozeninových dárků.

ANNAWA: Tak u nás ne. Všechny děti dostávají nebo dostávaly tolik, kolik bylo třeba a kolik bylo v našich možnostech. Samozřejmě, že ne vždycky stejně, protože potřeby se liší s věkem a zájmy, ale můj muž nikdy mezi "našimi" dětmi nerozlišoval, což je mu ke cti. Honzu má adoptovaného, vzhledem k tomu, že jeho otec zemřel, tak výživné na něj nikdo nikdy neplatil. A u nejstaršího to bylo hodně podobné - od ex jsem dostávala 600,- měsíčně, takže tak jako tak, i když k němu neměl žádnou vyživovací povinnost, v reálu mu platil všechno stejně, jako ostatním (resp. my oba, podle toho, jak kdo měl zrovna peníze). Nejstaršího otec se o něj valně nezajímal, měl svých starostí dost, takže neřešil. Tchýně tedy měla dojem, že mám ty děti "na výdělek", abych nemusela pracovat, ale moc dobrý kšeft to tedy nebyl :-))

A pokud bychom se vrátili vyloženě k patchworkovým rodinám, my občas narážíme na peníze - ne nějak kriticky, ale je podle mě těžké vyrovnat o tak, aby třeba někdo z dospělých neměl pocit, že děti z jedné strany dostávají více.

LURA: Zmiňuješ čmuchání v soukromí, to je taky velmi nepříjemná záležitost ze strany přítelovy ex. Občas tak mimoděk zjistím, že má dokonalý přehled o tom, co děláme, kam jedem, jak škola mojí dcery, jak moje zaměstnání... no prostě někdy mám pocit, že její největší hobby je monitorovat můj život. Ale je mi to fuk, když nemá lepší životní náplň, tak co s tím. Každopádně stoický klid si vždy a při všech příležitostech nezachovám, už jsme měli doma párkrát scénu, že si nepřeju, aby s ní přítel o mně a mojí rodině s ní mluvil, ale ona má i jiné zdroje ( jejich společné známé).

EDERA: to je fakt bohužel nějaký vyšší level, pravděpodobně souvisící s tím, že se dotyčné ex momentálně třeba osobně nedaří. Že si tím pádem negativně vyhodnotí příjemné zážitky SVÉHO dítěte je blbý.
Musím zaťukat, že tohle se nás neděje, ono těžko by to šlo pi vyloženě střídavé péči. Ačkoli, vlastně, poslední vánoce byly v tomto směru taky podlé - všechny velké děti měly být u nás (moje jsou vždy, přítelovy ob rok), byly jsme domluveni všichni na dárcích a tak. Přítelova ex si pozvala děti k sobě, že aby jí pomohly ozdobit stromeček - ok a bum ho. udělala jim nějaké 22. Štědrý večer s nadělila jim zcela proti dohodám každému mobil, takže se tím pádem rovnováha v dárcích poněkud vychýlila. To, že fakticky byly ty mobily od jejího otce a jí to tudíž ještě navíc nestálo ani korunu, je už jen nepodstatný detail.

Co se týče mých ex, tak jeden neškodí a druhý je mrtvý. Ale zato mi to vynahrazují jejich matky, které škodí obě. Tedy jedna už ne, protože nejstarší už poněkud dospěl a tím pádem není co narušovat. Naopak on teď bydlí u ní a svého otce. A druhá se snaží neustále, i když už je Honza plnoletý. On to bere už s nadhledem, ale i tak je to silně nepříjemné. Když byl malý, tak mu říkala, že můj muž je vetřelec, a taky že ona ho má ráda srdíčkem, kdežto já jenom hlavou a kluk z toho byl dost v nepohodě. Pak jsme na nějakou dobu zarazili návštěvy, když to dosáhlo opravdu velkých rozměrů a vykládala mu o soudech a rozvodu a mém soukromém životě a začala ho tahat po fondech ohrožených dětí a další nesmysly (a falšovala dokumenty a buď poslala ukrajince do našeho bytu, aby jí přinesli moje soukromé fotky, nebo si schovala náš klíč, protože se k nám někdo vloupal, aniž poškodil zámek, a ztratila se jen elektrická kytara a moje soukromé fotografie, které se pak objevily na tom FOD s tím, že jí je na ulici dali náhodou nějací mí známí ukrajinci ... bla bla). Nakonec jsme ho nechali k ní chodit (protože za ním stejně hodila tajně i proti soudnímu rozhodnutí), protože bychom my byli za ty špatné a ona by se v jeho očích stala hrdinkou a taky jsme to aspoň měli trochu víc pod kontrolou. Jak rostl, tak začal chápat a už to nebylo tak zlé. Ale do našeho soukromí se se.e poněkud pořád a čmuchá. Jen už na to nemá tolik elánu a takové páky, jako dřív.

EDERA: Tak to není normální, myslela jsem jen drobné škodění ve smyslu, že ti naruší tvé již domluvené plány nějakou protiakcí, nějaké to pomlouváníčko. Tak to ti nezávidím, tohle je vyšší level. Nejhorší je, že t toho není úniku a moc to kazí nový vztah.

ACKO: Cílené, promyšlené a poměrně zákeřné útoky, které leckdy vyžadují docela dost aktivity (spolupráci s právníkem apod.), následující po té, co je dítě s něčím extrémně spokojené, jsou normální? To jako pomsta za to, že byla malá spokojená s dárkama a narozeninovou oslavou?:-O Pro mě je to nepochopitelné uvažování a fakt nevím, co s tím.

EDERA: Já to považuju za naprosto normální, ex obého pohlaví jsou těmi největšími škůdci pohodového soužití. Něco jako vyřešená minulost, pokud v tom jsou malé děti, je něco tak trochu jako časovaná bomba.

EDERA: normalnost si netroufam soudit, bezne to asi bohuzel je, i kdyz nam zrovna se to celkem vyhyba.

Tak pohodový víkend má další dohru. Spokojené dítě zjevně neskrývalo svou spokojenost před matkou, která zareagovala tím, že se jala škodit.:-( To je normální?:-O (ve smyslu běžné)

TAYLES: Ty jsem měla taky, ale tohle bylo něco jiného. A taky nechápu, kde jsem vzala tu spojitost s krví, prý jsem žádnou neviděla. Když jsem byla hodně malinká, umřela mi prababička, ale to si nepamatuju a nebyla jsem u toho. A pak mi byl rok a půl, když přišel srpen 68, takže jsem mohla vnímat i tohle, aniž to naši tušili. Ale s tou smrtí to bylo zcela zjevné. A dokonce jsem neměla ani žádné okliky. Prostě umřu, docela jistě. Možná ještě jako dítě, možná jako dospělá a možná jako stará. A nebylo to kvůli tomu, co o tom říkali dospělí (neříkali nic), ale kvůli tomu, že budu mrtvá. A to znamená, že se po mně všem bude stýskat a že tu budu muset nechat svoje hračky a svoje tělo. A že vůbec nevím, co se mnou bude dál a jestli se mnou něco bude. S tou sovou jsem neviděla dál, než na to odnesení. A dál jsem netušila. A hlavně jsem se bála umírání. Že mě to třeba bude bolet a že přestanu dýchat a nevím, jak se budu cítit, než prostě "odejdu". Možná to byla nějaká podvědomá vzpomínka na ten přechodový stav u porodu.

TAYLES: a taky si vzpomínám, že jsem se bála spíš těch konkrétních úkonů jako "co když mě budou operovat jak to bylo v televizi" "už mi zas budou strkat špachtli do krku" "sestřička je zlá" "maminka je z toho smutná, maminka má strach" ..ale nikdy jsem to nechápala tak, jako že musím sepsat závěť a se vším se rozloučit

no když se podíváte na to, co jsem sem házela, tak tam se to píše trošku jinak. to co říká Cornela podle toho pasuje na děti do 4 let. ty starší děti vnímají smrt ale mají tam různé okliky např. "když dodržím určitá pravidla, mě se smrt nepotká" a furt si v tom tak něco hledaj (třeba to ani nemusí s nikým sdílet, jaký mají kolem toho všechny možný nápady)..kdežto 14 letému už je většinou jasné, co to znamená a že to potká i jeho. mohou tam být ale rozdíly, jak jsem psala. a ta hranice se tam pohybuje kolem 7. roku (nevím, proč ta psycholožka trvala zrovna na 12 ti..ale taky říkala plus mínus..to se nedá říct tak přesně) http://www.umirani.cz/detail-clanek/zarmutek-a-truchleni-u-deti.html


LURA: to co popisuješ ze svého dětství mi přijde spíš jako úzkostnost. fobie. já měla takových jako malá spoustu. ale ze smrti jako takové jsem byla vyděšená hlavně proto, že z ní bylo vyděšené mé okolí. nikdo prostě nechodí rád na pohřby a dospělí zrcadlí všechny tyhle emoce..vlastně všude kolem je od raného dětství jen informace, jak je smrt nepřijatelná, jak se jí "musíme vyhnout" jaká je to "katastrofa" "zlo" něco čeho se musíme obávat. všichni pláčou apod.

CORNELA: Co přesně jsi nepochopila na větě o tom, že je to též názor specialistky na dětskou psychiatrii a psychologii, která mou dceru opakovaně vyšetřovala?

A jinak bych celkem uvítala, kdyby ses již neobtěžovala sem přispívat. Osobní zkušenost s tématem nemáš a na základě bohaté četby Tvých předchozích příspěvků napříč Nyxem si troufám tvrdit, že nemůžeš do diskuse přispět ničím, co by ji obohatilo.