Měli jsme teď dvouhodinový rozhovor, no, spíš hádku o tom, jestli je to v pořádku nebo ne. Snažila jsem se mu vysvětlit, že i kdyby to bylo v pořádku, že už jenom proto, že si to já nepřeju, se to prostě nemá dít. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsou v pořádku formulace typu "když jsem tady u vás já, tak tvoje děti nebudou dělat to a to", což občas starší dcera skutečně říká, když má u nás na návštěvě pocit, že by moje děti neměly v její přítomnosti dělat nějaké věci, jako například chodit do kuchyně, že není její věcí, jestli mně dcera lže nebo ne atd.
Moc to nechápe, má pocit, že protože je to jejich starší sestra, má právo zasahovat do takových věcí. Ale sama nemá vlastní děti a nemá tudíž ani odhad, co děti snesou... zkrátka já bych si tohle nedovolila k dětem svých sester, například. Můj muž totiž říká, že my dva nejsme důslední, což má pravdu, ale myslím, že považuje za dobré, že je "důsledný" aspoň někdo. Akorát že ona je důslednost a důslednost, že ano...
Nakonec hádka skončila tím, že jsem mu řekla, že já se za dceřiny výchovné metody nikdy nepostavím, že vždy budu na straně svých dětí a že tudíž nebudu podporovat v tomto ohledu její autoritu, naopak.
Řekl, že se pokusí dceři vysvětlit, že teda nemá naše děti vychovávat, protože to nemá cenu.
Aspoň tak, i když bych si vážně moc přála, aby chápal, že to není správný a že je to destruktivní. Je mi z toho tak nějak na nic.