TANAIS: My takhle měli bojovky u synovce. Několikrát jsem se od svého partnera dozvěděla, že jsem na něj vysazená. Že je to smrádě rozmazlené, které dokázalo zkazit celý rodinný oběd, však nikdo neřešil.
A mne štvalo, že lidé, co to způsobili, v podobných akcích svým chováním směřují naši dceru. Neskutečně mne to vytáčelo - navíc mne mrzelo, že mi to muž omlátil podobně o hlavu jako tvůj TANAIS: - přišlo mi to strašně nefér... takže zbytečná hádka pro cizí "chyby"...

Moc mi pomohlo, když jsem si řekla - ok, jsem na něj vysazená. Zkusím se usměrnit. Ale nikdo (až na otce dítěte) mi do výchovy našich dětí kecat nebude, max. vyslechnu něčí radu, ale zařídím se podle svého. A když se mi jednání synovce nelíbí, ozvu se a klidně jej nahlas před ostatními sepsuji. Ale už to nebudu v sobě dusit. A najednou to jde... reaguji prostě hned u dané situace, dál se k tomu nevracíme.

Návdavkem má synovec tendence sekýrovat malou. A to mu říkám na rovinu a nekompromisně, ať toho nechá - že jediný, kdo může vychovávat a především případně potrestat naše děti jsem já, jako jejich matka a jejich otec. A na to nemůže nic říct ani právě partner...
Když zkoušel, že E. to a to, jen zopakuji tu větu - tohle si s ní vyřídíme my, její rodiče, jeho věc to není.

Vím, že jednou komentoval mé chování před přítelkyní svého bratra. Ale popravdě řečeno mi to je u... Na rozdíl od ostatních - když je u nás - dovolí se, jestli si může vzít pití. Dovolí se, jestli si může vzít sladkost nebo si jít zahrát na počítač. Jinde to nedělá. U nás funguje jako slušný člověk - a to mi bohatě stačí...

Ale přiznám se - tohle trvalo cca 5 let. Je to o stanovení si hranic. Ne těch ostatních, ale svých.

Měli jsme teď dvouhodinový rozhovor, no, spíš hádku o tom, jestli je to v pořádku nebo ne. Snažila jsem se mu vysvětlit, že i kdyby to bylo v pořádku, že už jenom proto, že si to já nepřeju, se to prostě nemá dít. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsou v pořádku formulace typu "když jsem tady u vás já, tak tvoje děti nebudou dělat to a to", což občas starší dcera skutečně říká, když má u nás na návštěvě pocit, že by moje děti neměly v její přítomnosti dělat nějaké věci, jako například chodit do kuchyně, že není její věcí, jestli mně dcera lže nebo ne atd.

Moc to nechápe, má pocit, že protože je to jejich starší sestra, má právo zasahovat do takových věcí. Ale sama nemá vlastní děti a nemá tudíž ani odhad, co děti snesou... zkrátka já bych si tohle nedovolila k dětem svých sester, například. Můj muž totiž říká, že my dva nejsme důslední, což má pravdu, ale myslím, že považuje za dobré, že je "důsledný" aspoň někdo. Akorát že ona je důslednost a důslednost, že ano...

Nakonec hádka skončila tím, že jsem mu řekla, že já se za dceřiny výchovné metody nikdy nepostavím, že vždy budu na straně svých dětí a že tudíž nebudu podporovat v tomto ohledu její autoritu, naopak.

Řekl, že se pokusí dceři vysvětlit, že teda nemá naše děti vychovávat, protože to nemá cenu.
Aspoň tak, i když bych si vážně moc přála, aby chápal, že to není správný a že je to destruktivní. Je mi z toho tak nějak na nic.

TANAIS: hele, že někdo nechápe tvoji dcerku, to je docela dobře možné.
ale ty jsi její matka, musíš ji chránit.
ať si přítelova 24letá dcera vychovává svoje děti a tvoje ať nechá žít.
vím, že je to těžké vůči lidem, co ostatní furt peskují, ale tvoje dcerka potřebuje životní prostor.
u nás to bylo zpočátku tak, že můj druhý muž (z domu vedený jak na vojenském cvičišti) pořád chtěl dávat do latě mého staršího syna... mně se to fakt nelíbilo a synovi taky ne, ačkoli si nestěžoval nahlas.
tak jsem řekla, že k mému dítěti se bude chovat tak, jak určím já.
oni to tihle peskovači nemyslí špatně, pořád se domnívají, jak dělají tomu dítěti dobře, ale je to peklo. musí se jim to zakázat.
podporuju tě zcela v tvém odboji, nedovol to šikanování.

Mám dotaz - manželova dcera z prvního manželství (24) má neustálou potřebu zasahovat do výchovy mých dětí. A teď nemluvím o tom, že si je vychovává vůči sobě, to je v pořádku, ale vadí mi, pokud mluví do věcí, které jsou obecné. Včera se například pokusila kontrolovat mojí dceru, jestli mi lže, nedovolila jsem to. Manžel zastává názor, že to je v pořádku, že je vychovává. Jsem normální, když mi to vadí a když si to nepřeju? V současné době se totiž chovám tak, že pokud mám pocit, že moje děti peskuje moc, tak jí to prostě řeknu a nepřemýšlím nad tím, jestli jí to říkám zrovna vhodným způsobem. Dneska peskovala mou dceru, že se chová špatně k bratrům, přitom je to v zásadě to jediné, v čem funguje skvěle. Byla to drobnost, vyjela na ní, já jsem jí řekla, že na ní nemá řvát, manžel na to reagoval, že se do toho nemám plést a já mu na to řekla, že se do toho budu plést vždycky. A máme tichou domácnost. Starší dcera to fakt s mou dcerkou neumí, sama to o sobě ví, v podstatě to s dcerou neumí ani manžel, nejblíž k ní mám já. Když jsem byla v nemocnici, říkala mi potom moje dcera, že na ní její sestra byla zlá. Vím, že nebyla opravdu zlá, ale nejspíš jí pořád peskovala a vychovávala, což je něco, co prostě já obtížně skousávám. Já si fakt v týhle rodině občas připadám jak E.T. Jsem fakt tak mimo?

ANNAWA: Jsem si na Tebe samozřejmě vzpomněla, že u vás to takhle taky funguje.

HANELA: moje babička, než zemřela, měla 16 vnoučat a asi 10 pravnoučat. Teď by bylo pravnoučat víc, ale babička už nežije :)

HANELA:
BALAENA: přítelovi rodiče mají pět dětí, holt jsou snaživé ;-)

HANELA: moje babička měla z 6 dětí jen 11 vnoučat, ale pravnoučat bylo, když zemřela, už 19, a od té doby jich ještě pár přibylo

ANNAWA: :))))
ale ne vždy. Sousedka má děti 4 a vnuků "jen" 6, holt se děti nepomaminly

HANELA: to musíš začít větším počtem dětí a pak už to jde samo ;-)

ANNAWA: to je taky hezké. Sice už je jedno jestli 17 nebo 19, ale je to opravdu moc fajn!!!!
Ostatně neznám nikoho, kdo by měl tolik vnoučat :)))

EDERA: a já asi budu kreslit, máme v plánu s tou kámoškou, taky se dala do kreslení, jet nakoupit do výtvarných potřeb, tak myslím, že se neudržím to nevyzkoušet...

SINSEMILLA: To zní velmi pohodově. Skoro závidím. Užijte si to.

SINSEMILLA: A co tam máte v plánu dělat?

EDERA: no ta už v plánuje, jsou koupený letenky, jedeme do anglie...

SINSEMILLA: Zas jestli plánujete sestěhování třeba až na podzim, tak to můžete vzít postupnými kroky - třeba začít společnou dovolenou.

EDERA: jasně, i mě občas štve, že mu ještě nějaký věci nevysvětlím, třeba co se týče času a jak dlouho věci trvají... myslím, že je ale dobrý to, že on sám děti chce, je už na to takový nastavený, že je to něco pro něj, vidí na tom spoustu pozitiv a tak.. ale každodennost je jiná, to je fakt

SINSEMILLA: Na druhou stranu - maličké dítě vyžaduje více práce, péče a pozornosti a pro člověka, který děti nemá a není zvyklý s nimi žít, to může být dost nepříjemné překvapení, kolik vlastně a jak moc se mu musí v každodenním životě přizpůsobovat. Pětiletému dítěti už třeba vysvětlím, že dokud v sobotu ráno neotevřeme dveře od ložnice, tak k nám nesmí a musí se zabavit samo s hračkama/knížkama v dětském pokoji. Dvouletému bude vysvětlování šumák.