EDERA: znám to velmi dobře, ale mám to snazší, protože naše děti jsou starší a už se jim to dalo vysvětlit. U nás tedy nejde vyloženě o to, že by děti mělo něco neodpovídajícího věku, ale že přítelovy děti náhle dostanou od své matky (respektive od jejího otce, ale ve výsledku je to jedno) nečekaně nějakou hodnotnou věc, naposledy oba obdrželi nové mobily, ač dohoda zněla jinak. Já i přítel jsme z toho byli naštvaní, moje prostřední dítě smutné - a holt to vedlo k tomu, že za půl roku k narozeninám dostal taky nový mobil, ač jinak by ho třeba ještě neměl. Jenže byl poslední velké dítě v rodině bez dotykového mobilu s internetem, takže co už s tím? Jinak by to jistě nejméně rok počkalo.
Obecně ale vysvětluju a zabírá to, celkem.



FIFI: to je ale něco jiného.

EDERA: Jaj, to je těžké. Co zkusit zabrnkat na rozumnost Gabriely?
Já jsem toto řešila, když starší syn nastoupil do školy a ex mu koupil mobil.
Tak tam ležel a já říkám: a broučku, na co ti to bude? Nechtěl bys radši něco jiného? :)
No just že chtěl.
Ale on byl rozumnej... nevím, jak to mají holčičky...

Jak řešíte, pokud stejně staré nevlastní děti dostanou nějaký "statusový předmět" dřív, než vy byste to pro ty svoje považovaly za rozumné?
(pozn. na okraj - zavádím nová krycí jména - Filoména a Gabriela, smiřte se s tím, abecedou to tak vyšlo:-)

Aktuálně řešíme, že Filoména má od maminky k nástupu do školy slíbený mobil. Já si myslím, že je blbost, aby mobil mělo dítě, které beztak nikam nebude chodit samo, takže z vlastní vůle bych ho Gabriele rozhodně nekupovala. Jenže jak jsou holky stejně staré, tak se logicky pořád srovnávají. Navíc Filoména dokáže být fakt extrémně protivná ve vytahování, co má lepšího, co viděla první, kolikrát kde byla, rašej u ní první projevy toho, že věci jsou dobré, jen když mají tu správnou značku (dneska jsem měla sto chutí kvůli kšiltovce Adidas prohodit oknem ji i jejího otce), etc. Fakt nemám chuť dalších X měsíců poslouchat "já už mám mobil a Gabriela ještě ne" a vůbec netuším, co by to s Gabrielou udělalo. V její školce se na tohle nehrálo. Předpokládám, že nějaké tlaky tohoto typu se dříve či později vyskytnou ve škole a budeme jim muset čelit a obvykle neustupovat. Ale doma? Doma chci mít klid!

EDERA: u vás začíná veselé životní období! užívat! :)

TANAIS: To je drsný, no. Opravdu se chová jako jeho partnerka z toho, co píšeš. Možná ani pro ni není problém v chování tvých dětí - zdá se, že fungují spíš jako záminka. Ona to dělá nevědomě, ale pravděpodobně soupeří skutečně jejich prostřednictvím s tebou. Ne s nimi, ale s tebou. Jak tomu říká Freud? Elektřin komplex? Mně to vždycky přišlo jako pakárna, ale někdo to tak má a zůstane mu to do dospělosti.
Když jsme u toho soupeření, bývalá přítelkyně mého muže (tipla bych ji na hraniční poruchu osobnosti a chyběl jí otec) zase soupeřila s jeho malou dcerou - vnímala 5letou holku jako sobě rovnou! Začala si s ní "na férovku" vyříkávat věci typu "přiznej si, že na mě žárlíš" a podobně. To je zas ten opačnej extrém. Navíc mužova dcera ji měla ráda, byla z toho v šoku a taky co může 5letý dítě říct? Bránit se neumí. No psycho.

LISTICKA: ona je hodne fixovaná na otce. Vlastne se k nemu obcas má sklony chovat jako k partnerovi, mi trochu přijde. Jeste donedavna s nim jezdila na dovolenou, ted už tolik ne, jezdíme jen my, ale kdyby byla příležitost, určitě s ním jede a řekla bych, že by tomu dala přednost i pred dovolenou s kamaradkou. Nikdy neměla takový to období, kdy jet na dovolenou s rodiči byl ten největší vopruz. Bydli s matkou, maji spolu myslim hezky vztah, ani když jí táta koupil byt, tak se od ní neodstěhovala.
Prostě je úplně jiná, než já. já vylítla z hnízda hned, jak to bylo možný. Naše mám ráda, ale žít jsem s nima nikdy nemusela. Chlapa jsem měla vždycky, sama jsem snad byla nejdýl 4 měsíce. Fakt jsem diametrálně odlišná.

TANAIS: Každopádně tvoje domácnost - tvoje pravidla. Máš naprosté právo tohle chtít a fakt držím palce, aby se ti to povedlo! Všechny! :-)
LURA: No právě, jak se mají jinak naučit vařit, vytírat a mýt nádobí? Rozdat mopy už ve 2 letech a ve 3 letech už dítě může vařit samo pudink :-)

TANAIS: jestli ona není trochu Asperger :-) Teda dělám si srandu, ale je fakt, že tohle znám z rodiny - vysoce inteligentní, leč pro život naprosto nepoužitelný příbuzný, který je nejchytřejší na světě, všechno ví nejlíp, nikdo mu není dost dobrý... čili nemá žádné vztahy ani práci a stará se o něj ve 30 jeho maminka :-)

LURA: no, na to já nemám. Já jsem to s ní osobně zkoušela, ale ona je skutečně velmi komplikovaná. Není to normální pětadvacetiletá holka. Nikdy neměla potřebu vyletět z hnízda, nikdy neměla žádný vztah (natož vážný), má málo přátel (spíš kamarádky, se kterými se občas vídá, ale myslím, že to není to, co člověk chápe pod pojmem přátelství, tedy někdo, komu bych já zavolala, kdyby mě macecha takhle naštvala) a žádné koníčky. A taky nemá práci, což znamená, že má spoustu volného času. Práci hledá, ale v jejím případě je to obtížné, protože je, jaká je. Vím, proč je taková. Ale fakt nemám na to dělat pořádek někde, kde by ho měli dělat její nejbližší.

TANAIS: Tak já myslím, že doufáme vždycky všichni, na tom není nic špatnýho.:-)

EDERA: asi bych se neměla přiznávat, že jsem ve své pětatřicetileté naivitě trochu doufala, že třeba ano, že? :-)

EDERA: to sem se právě pokusila - napsat jeden e-mail, kde jsem jasně stanovila, co nechci a co mi vadí. Přečetla jsem si ho po sobě, vymazala zbytečně osobní formulace a pokusila se být věcná. Myslím ale, že to zatím všichni vzali osobně. Ale to už nebudu řešit, s tím nic nenadělám.

O mailu věděl manžel hned ráno. Starší dcerka nezahálela. Asi si potřebovala postěžovat. Muž se mnou nemluví. Snažím se pořád uklidňovat, že je jedno, jeslti mě dcera má nebo nemá ráda a konec konců je jedno, jestli to vadí nebo nevadí manželovi, pokud není ochoten přijmout fakt, že pokud on brání svou dceru, nemůže po mně chtít, abych já nebránila svoje děti... ale moc to nepomáhá.