MEA: Klidně, třeba mi to pomůžete dekódovat :)
Bylo to minulý rok, horká letní noc, čtyři týpci na výletě. Každý jsme dali cca půl kapky. A jak to pomalu přicházelo ve vlnách, ego ustupovalo. Uprostřed cesty jsem našel kámen, ležel tam sám a chtěl s náma na výlet :) padl mi úplně dokonale do ruky, s klukama jsme si ho půjčovali a jednomu jsem ho pak dal jako dárek ať si ho nechá. Byl šťastný jak blecha a do rána ho nedal z ruky. Druhý kámoš pze sebe vymáčkl, že chce taky kámen, tak jsem mu slíbil, že pokud najdu další perfektní kámen, dám mu ho. No a pak jsem hledal a hledal... Mezitím jsem se o ně začal hrozně starat, pořád jsem jim dával vodu a ptal se, jak je. Hrozně mě naplňovalo, že se mají dobře a na sebe jsem za tu noc už ani jednou nepomyslel.
Technická: normálně bych na ně kašlal, i oni sami si řešili sebe, ani skoro nemluvili.
A pak jsem našel druhý, menší, perfektní kámen. Hned jsem letěl za tím druhým kamarádem a dal mu ho. A pak to bylo furt dokola. Když jsme přečkali ten největší mazec, kdy jsme byli schopni jenom ležet uprostřed louky a koukat na galaxie, začali jsme se pomalu vracet. Tehdy jsem byl fakt šťastný, že si to oni užívají.
Po nějalé době, kdy začal acid slábnout, se začalo zase ozývat ego. Bylo neodbytné a neuvěřitelně protivné. Jakoby chtělo dohnat všechen ten čas, kdy mě nevedlo. Jakoby se mi škrábalo z temena hlavy dovnitř a pořád na mě volalo - Hej,hej,hej! Taky jsem! Máš žízeň, bolí tě nohy, dělej se sebou něco! Je konec, vrať se do města, do rutiny, tam je nám dobře! Teď o tobě mluvili, smáli se ti... A tak podobně.
A bylo čím dál těžší tomu odolávat. A pak se mi ještě nad ránem pomstilo, a vyschyzovalo mě. Hrozně jsem se stáhl do sebe a přestal jsem ostatním věřit. Myslel jsem, že si ze mě dělají srandu apod... Přitom byli v pohodě. I když jsem přemohl vířící fraktály v hlavě a konečně usnul, ještě cca dva dny jsem se k nim bezdůvodně choval odtažitě a musel jsem jim jakoby znovu začít věřit.
Takže asi tak. Zažila jsi někdy něco takového? :)