Na okraj flamu bych poznamenal, že jsem v Jantarových očích jednoznačně nejvíc ocenil dialog s Aš~šádem. Výtečně se v něm totiž doplňují a zrcadlí oba důvody, proč se Lucas do jejich rozhovoru mírně řečeno nemůže vpravit: jednak rozpaky ohledně toho, jak se bavit s telepatem, jednak Lucasova neschopnost najít společnou řeč s důsledným relativistou. Připomnělo mi to pečlivé propletení doslovných a metaforických rovin v Pánovi všech krůpějí, kde je hlavním strašákem taky beztvarost a unikavost; velmi jednoznačně a přímo popsaní Össeané pro mě tuhle působivost poněkud postrádají.

To je to, co mi vadí na Jantarových očích Vilmy Kadlečkové. Laskavý čtenář se ještě jednou zastaví: já CHCI věřit, že to až tak nemyslela. Ale stvořila knihu obludnou svým poselstvím, knihu, která současnou společnost chce utvrzovat v tom, že všichni muslimové jsou lstiví, zrádní, nerozpoznatelní, a je třeba se jim apriori bránit – aniž by o nich (Össeanech, muslimech, cizincích) řekla něco bližšího. Je to jen odporné, slizké nebezpečí tajemných fanatických spiklenců.

Řekl tu někdo mršina? Že Mycelium není reduktivní „průhledňoučké podobenství“, to jsme si už vysvětlili. Důkazů, že Össeané představují pro Zemi skutečné nebezpečí, je docela dost v primárním textu, další najdeme v novelách „Lunapark Luna“ a „Beztvaré měnící se“). Kdo chce vidět, vidí. Když to má peří jako kachna, kejhá to jako kachna, bude to nejspíš Össean kachna, ne nějaká projekce Straussových „druhých“.
Zde se sluší udělat odbočku na téma „kontakt dvou civilizací“. Tohle je zásadní topos, který pojednali tak odlišní autoři jako Strugačtí, Asimov, Clarke, Banks, Heinlein (hle, boj s brouky!). Cizí civilizace může na naši reagovat pobaveným nezájmem, může spolupracovat, nebo dojde na nějaký ten konflikt, což je z romanopiseckého hlediska nejvděčnější. Mezi jednotlivými stavy samozřejmě existuje kontinuum, takže emzáci s námi mohou spolupracovat v rámci více či méně ďábelských plánů.

A tady dochází na moje další oblíbené téma, tedy srovnávání kultur. Malke v tomhle rozumím velmi dobře, podobné debaty jsem si odbyl jak na univerzitě, tak se spoustou sluníčkových liberálů tady na Nyxu. Jejich východiska jsou relativistická: žijeme ve světě, v němž různorodost nahradila konsensus a ve kterém se jistoty staly nedostatkovým zbožím Relativismus je pak světonázor, který absenci konsensu nejen uznává, ale navíc oslavuje. Postmodernisté rádi mluví o narativech, nu a každý narativ má v zásadě stejnou hodnotu jako kterýkoli jiný. Morální dopady takového přístupu lze hezky osvětlit v (imaginárním) televizním interview s kanibalem. „Tak vy věříte, že lidé by se měli vařit a jíst. Já vás rozhodně nechci soudit, ale publikum to jistě bude zajímat. Povězte nám o tom víc.“
Jestliže věřím, že kanibalismus je špatný, tak ipso facto věřím, že má nekanibalská kultura je všem těm, v nichž lidé jedí jeden druhého, nadřazena – přinejmenším v této konkrétní záležitosti. Obráceně pak platí, že totálně tolerantní jedinec je ipso facto jedincem, který se drží názoru, že pravda je bezvýznamná, a v konečném důsledku možná i jedincem, který je sám bezvýznamný. A právě z této půdy mimochodem vyrůstají fanatici.
Vilmě se myslím podařilo postihnout tenhle základní konflikt hodnotově rozkolísané sekulární demokracie a se sebejistou teokracií a postihnout onen masochistický přístup, který se vyznačuje nekonečnou tolerancí ke všem kulturám vyjma té vlastní.

Braňme se, dokud je čas. Snad jen zkratka „do plynu s nima“ chybí, ale upřímně, tak tupý dav zase není, aby si ji nedokázal docela rychle domyslet.
Krá, krá, krá…

Tak tentokrát pořádně, i s citacemi.
Vilma Kadlečková totiž vybudovala svět, ve kterém jsou dvě (aspoň zatím) civilizace. MY a ONI.

Ehm, ne tak docela. I z prvního dílu je naprosto jasné, že ty civilizace jsou přinejmenším tři.
Viz následující citáty, přičemž ten první se vyskytne už někde na straně 37.

"Řekněme, že existuje jakási planeta – nazývejme ji třeba Fomalhiwa –, kde tyto schopnosti získal, protože je tam běžně má každý. A řekněme také, že na Zemi by mohl vzniknout záměr navázat s touto planetou kontakt."

"Veškeré styky s Fomalhiwou by spadaly do kompetence Rady, protože Fomalhiwa zatím nemá žádný právní status. Není to ani 'sídelní planeta mimozemské rasy' jako Össe ani 'dislokované území Světové unie' jako D-alfa nebo Eridan.

Maëwënë zastavila záznam. To důležité už stejně slyšela: Fomalhiwan. Mohla si namlouvat, že podobnost se jménem planety Hiwaiw z Akkütlixových Knih je náhodná; jenže pak si připomněla, jak Pozemšťané říkají hvězdě, u které se Hiwaiw nachází. Alfa Jižní ryby. Fomalhaut.

Pokud si Hildebrandt domyslel, že Fomalhiwa je Hiwaiw, všechno ostatní snadno mohl vyčíst z posvátných össenských knih. A povstanou ti, kteří formují hmotu svou myšlenkou, pravilo se v Knize Zakázaných směrů. Na planetě Hiwaiw, vírou nedotčené, budou vládnout křivkám Prostoročasu. Následoval výčet gleewarinských schopností, které kacíři z Hiwaiw mají.

Pokud jeden jediný Aš-šád vzbudí na Zemi takový poprask, snadno nahlédneme, že Fomalhiwa jako civilizace je ve stejné váhové kategorii jako Össe. Čímž se nám ovšem zcela rozpadne bipolarita, úhledné MY versus ONI.

+

Problém, a pro mě velký problém, vzniká až v okamžiku, kdy Vilma Kadlečková začne hlásat, že celá kniha vznikla po září 2001, jako jakási reakce na ně. Tehdy totiž do textu sama zavádí způsob, jak ho JEDINĚ číst, a jasně říká, kdo jsou ONI a kdo jsme MY. A čtení je to věru neradostné.

Arabové mají jedno vtipné přísloví: Necháš-li se vést krákorajícím havranem, dojdeš k mršině. Jinak řečeno, ze špatných premis vyvodíme mylné závěry. Nejde jen o to, že rovnice má tři strany (nebo čtyři: copak jsou Lodě vosk?), ale o celou tu zatrolenou záležitost s podobenstvím. Té se jako interpretačního klíče chytají lidé, kteří mají se SF&F spíše okrajovou zkušenost. Mordor je na východě, skřeti jsou zlí: AHA, Pán prstenů je podobenství o boji s komunismem!
To je stejně reduktivní interpretace, jako že Mycelium je něco jako „Arabové a Zápaďáci ve vesmíru“. Pokud vím, Vilmě posloužily události z jedenáctého září jako odrazový můstek. Tedy k tázání, jak funguje mysl náboženského fanatika (a co by se tak stalo, kdyby tihle fanatici měli k dispozici šikovné technologie a hmyzího Pánbíčka, který si na rozdíl od našeho Hospodina nevzal dovolenou.)

Shrňme si to: cizí civilizace, na které jsme závislí, která je tajemně nepřátelská, nejsme schopni ji poznat. To jsou (viz odkaz na rok 2001) muslimové. Príma, ne? A ještě víc príma je, že mají všechny poctivé atributy, které se dávají tradičním nepřátelům – uctívají hmyz, konají krvavé oběti, jsou nelidští; zoban místo nosu, nezdravá až mrtvolná barva, temné úmysly signalizované pohledem. Démoni.
Hle, mršina.
(Pokračování za chvíli, už tohle je dost dlouhé.)

BALAENA: ale dva rody, co se nenávidí na život a na smrt, to může přece být právě to podobenství o dvou kulturách, co se nenávidí na život a na smrt, žeáno, a jako metafora burky se dá přece vysvětlit to, že Julie mohla chodit jenom do kostela (he, akorát náboženství... něconěconěco) a to ještě s chůvou.
BRAMBOREENA: tak nějak.

IDLE: Pro mě je ta představa divná, protože by mě prostě nenapadlo, že jakýkoliv text, který je složitější než Ezopova bajka, by se dal číst jako stoprocentní podobenství (ve stylu "vezmi reálie našeho světa a mechanicky je nahraď nějakým symbolem"). Alegorické postavy jsou z principu jednorozměrné; když mají reprezentovat nějaký princip, tak přece nemůžou mít normální lidské vlastnosti a fungovat v normálním příběhu, pokud má mít rozsah větší než jedna normostrana a zůstat zajímavý :D (Teď to říkám úplně obecně, bez ohledu na Mycelium.)

CORNHOLIO: Mně to taky nepřipadalo jako podobenství, ledaže by kterékoli my vs. voni bylo podobenství o střetu zápaďáků s moslemínama, včetně Romea a Julie.