SARGO: To není fimo, to je hornbach :D Šedé pracovní, domalované balakrylem :D Z pogumované vrstvy na dlaních během dne balakryl oprýskal, takže kdo mi tam podal ruku, odnesl si lepru a pár modrých šupinek. Plán byl ještě na ně tavnou pistolí dolepit umělé nehty, ale už jsem nějak neměla energii je ve čtvrtek shánět.
GALE: To je ovšem vydařená fotka - kvůli tomu nápisu ZOO PRAHA v pozadí :D Teď se všichni pohrnou do zoo v naději, že tam potkají tohle.
BORGDOG: Díky moc! :) Tak doufám, že příští rok budu moct gratulovat zas já tobě!!! :)
RICARDERON: Casablanca 2014. Humprey Bogart a Össeanka fetující kokain (nosem, brčkem, z kelímku).
Ale máš to nějak dožluta, ta příčka za námi byla čistě bílá.
A teď ještě zážitky z pobytu v össenské hlavě.
Prvních pět minut na veletrhu jsem strávila zamčená na záchodcích a sbírala odvahu vylézt.
Pak se to ale poddalo a naopak jsem si začala úžasně užívat tu anonymitu, jakou taková maska poskytuje, a tak trochu voyuerské potěšení z toho, že můžu lidi pozorovat a oni NEVĚDÍ, jestli a kudy se na ně dívám. :D Trochu už začínám tušit, jaké to mají muslimky v burkách.
Nejčastější hláška od kolemjdoucích dospělých: "Ježišmarja! Fuj, to jsem se lek/la."
Nejčastější hláška od dětí: "Jé, čert!"
Hláška, která mě nejvíc potěšila: "Jé, Mycelium, to znám, to je super knížka!"
Hláška, která mě nejvíc otrávila: "Co že je to tam napsaný? My…, my… Mylénijum!"
Nejmilejší hláška (od malého chlapečka): "Jé, sloní královna!"
A koho jsem vyděsila vůbec nejvíc: ženské na dámských záchodcích, když jsem se vyvalila z kabinky.
Zajímavé byly i neverbální reakce: u lidí, kteří buď sami někdy něco takhle propagovali, nebo jsou dost hraví, aby na to přistoupili, byl vidět záblesk pochopení nebo i povzbudivý úsměv; a naopak mladistvé/přestárlé elegantní/rádobyelegantní intelektuálky mě vždycky sjely pohrdavým pohledem ("to já bych rozhodně nikdy takhle nezahodila svou důstojnost!"). Kravaťáci si razili cestu svým mobilním telefonem a hleděli skrz. Tenhle aspekt jsem si obzvlášť užívala – bylo to něco jako Čapkovo "Ze života hmyzu", sehrané naživo.
Nejvíc jsem pobouřila nějakou starší paní s taškou na kolečkách (asi taky intelektuálku). Ta ke mně přišla a zajímala se, co to propaguju. "Aha, nějaká sci-fi, no to já nečtu." Pak se ke mně spiklenecky naklonila: "Doufám, že aspoň dobře platěj!" Na to já (hrdě): "kdepak, já jsem autorka." A ona (zděšeně): "Ježišmarja! No to je tragédie!" A prchala pryč. Myslím, že z kontaktu se "Svědomím národa" ve sloní hlavě si léčí nervy ještě teď.
Zvláštní kapitola byli kamarádi a známí – ptali se, jestli jsem to fakt já (skoro jako kdyby mě nemohli poznat – kdo by to byl řekl?). Zpočátku kolovaly fámy, že jsem si najala nějakého nebohého Ukrajince a elektrickými šoky ho nutím v té v masce chodit. V Argu je to nejdřív zaskočilo, ale pak bylo vidět, že mi fandí (aby taky ne, když vlastně pracuju pro ně, že jo :D). Potěšil mě šéf nejvyšší, když si vyžádal druhou masku Össeana a vzal si ji na předávání cen Akademie. Potěšil mě Ricarderon, když mi říkal "Už nechoď, docházej nám výtisky, nebudem mít večer co křtít!). A Ondřej Müller z Albatrosu, když se dal slyšet, že je to dobrý nápad. Měla jsem pochybnosti, jestli tenhle "geekovský" způsob propagace lidi naopak neodradí, ale holt knih je mnoho a člověk musí vymýšlet netradiční způsoby.
A ještě technické postřehy: Nejlepší způsob, jak dostat na látku nápis, není ani fixa na textil, ani akrylová barva, nýbrž – nažehlovací záplata. Tavná pistole je geniální vynález na spojování nesourodých materiálů. U masky je zásadní věcí vyřešit odvětrání (měla jsem). Na schování očí skutečně funguje trik, který jsem si kdysi jako malá přečetla v ábíčku: i přes neprůhledý materiál je normálně vidět, když se tam udělají dírky špendlíkem (ty moje byly udělané v látce vypalovačkou na dřevo, viděla jsem přiměřeně). Pončo se elektrostaticky lepí na kalhoty, příště je potřeba zašít do lemu olůvka. Když má člověk masku přes pusu, nesmí si zapomenout vzít brčko.