VALTARI: Já bych tu Dunu taky seškrtal, samé plány v plánech jiných plánů, kdo se v tom má vyznat :)
Ne, vážně: kolikrát máme při čtení chuť vzít postavu za klopy a houknout jí do ucha: "Svět takový není!" Případně na ni v duchu pokřikujeme "Ty pitomče, co kdybys jen nepředpokládal a fakt se přesvědčil!" (Konec Mandolíny kapitána Corelliho i McEwanova Nevinného). Kolik šťastných konců by se v literatuře dalo zařídit, kdyby jen postavy měly mobilní telefon (Trevorův Příběh Lucy Galtové). A co bychom se omezovali na literaturu: kdyby měl Napoleon mobil, zavolal by maršálu Grouchymu, ať nechá Prusy být a stáhne se k Belle Alliance - a Waterloo by se nikdy nestalo symbolem drtivé porážky.
Jenže svět ani literatura takové nejsou. Nikdy nemáme všechny informace, rozhodujeme se pod tlakem a mnohdy ani zdaleka na tak racionálně, jak bychom si rádi mysleli. Navíc v každém románu musí být konflikt; kdyby se nedorozumění s dopisem záhy vysvětlilo, muselo by přijít jiné, na kterém by se ukázalo, že Lucas má ohledně otce slepou skvrnu.
A to nemluvím o tom, že ani druhá verze dopisu nemusí být ta pravá. A že kdyby Lucas podlehl zvědavosti, přečetl si podvržený dopis a vzal si sühehl, cyklus by skončil v polovině, protože by se tím definitivně přervala jeho schopnost komunikace s Loďmi.