GAARQ: Tuším, o čem mluvíš, pár let jsem nečetla skoro vůbec (nebo jenom naučnou), než mě to zase začalo bavit. I tak se mi uchytí už jen máloco. Moc číst je prostě hrozně nezdravé, čtenář vyhoří :-)

GAARQ: hele v tom ti úplně rozumím... já to mám taky. Mně se hlavně hrozivě zvyšuje poměr knih rozečtených ku skutečně dočteným; už je to tak padesát k jedné. Faberova Kniha zvláštních nových věcí je právě jedna z těch mála, které jsem dočetla, ale bylo to spíš kvůli ID Wittgenstein než z opravdové chuti a výhrady jsem měla obrovské. Kupodivu ne kvůli těm "scifistickým nesrovnalostem", na kterých se více lidí shodlo včetně Witta (svět by nemohl takhle fungovat, využití Oázy by vzhledem k situaci na Zemi probíhalo brutálně jinak, tamní "odborníci" jsou zoufalí diletanti, prostě - nefunguje to, není to uvěřitelné), ale kvůli stavbě příběhu: nespěje to nikam, rozplizne se to do ztracena, nefunguje to imho jako román. Ústřední myšlenka a pointa hlavního hrdinu vůbec nerozhodí, a přitom to je přesně věc, která by měla přece jeho vírou v základech otřást - nebo ho aspoň přivést k tomu, aby se nad ní znovu zamyslel; nemuselo by to nutně znamenat, že od víry odpadne, ono by ji to mohlo i upevnit, to je celkem jedno, ale mělo by to s ním udělat NĚCO; to, že celá věc vyšumí do ztracena bez jakéhokoliv posunu v jeho osobnosti a on z té konfrontace (s oázanskou realitou) vlastně "uteče" tím, že se zaměří na osobní rovinu a jde si řešit manželku, beru tak, že ta kniha prostě nemá konec.
No a s Myceliem je mi to líto, ale u tebe se absolutně nedivím.

VANEK: nepamatuju si, kdy jsem v mládí četl PLV naposledy, odhaduju mezi 15-16 rokem, nu a naposledy jsem to četl před cca 5 lety, což je rozpětí cca 25 let. při tom posledním čtení si už člověk jasně uvědomoval zastaralost kulis a dětskost podání, a pokud mám zafixované nějaké pocity, které se mi vrací i teď, muselo to být těmi pakovanými ranými čteními. pořád se mi líbí ty obrazy setkávání s venušany, atmosféra. dost možná i přes postupující duševní okoralost a vyčtenost nejsem schopen úplně číst, co tam je, ale co si myslím, že tam je.

mimochodem, mám skutečně čím dál větší potíže číst beletrii. pocity triviálnosti, banality a nudy se na mě lepí i ze stránek knih, kde bych je nečekal; třeba teď neuvěřitelně zápasím s tím novým faberem (kniha zvláštních nových věcí). žena je z toho nadšená a když jsme o tom debatili, kdykoliv přišla s nějakým pozitivem, ne že bych nesouhlasil, ale nepřišlo mi to jako nic tak extra zajímavého. spíš se čím dál snadněji nechám rozhodit sebemenší nesrovnalostí textu a mých interpretací a představ. progresivní mentální petrifikace ;) poměr přečtené pop-naučné a krásné literatury se nyní výrazně překotil směrem k té první (tak 4-5 : 1), bývaly doby, kdy to bylo výrazně obráceně. což mi připomíná, že se nejsem ani schopen rozhoupat přečíst si poslední mycelium (5), páč mám strach z toho, co na to řeknu. všude samé nadšení a já už trpěl u 4 jak raněný slon.

VANEK: asi tam hraje roli celá řada vlivů - nejen míra změny, způsobená zestárnutím, ale třeba také očekávání a momentální rozpoložení. PLV jsem otevřela cca před pěti lety s tím, že bych to nejmladší dceři (té poníkové) zkusila číst, a nešlo to, je to už dneska na mě moc okázale patetické.

A Old Shatterhand - jasně, tam je to taky; vybírám si tenhle rys celkem neomylně :) Spíš mi imponovaly právě ty jeho zálesácké znalosti a odhad situace (poté, co je tedy jaksi slavně získal a přestal být greenhornem) než pěst sebevíce drtivá.

LASHANA: To ti rozumím, taky mi opus ve škole zabavili, uaaá! Příběh z galaxie Sitrix mi sebrali zpod lavice na hodině ekonomiky! :D Jenže já to vyhodnotila právě opačně: usoudila jsem, že to, co je nutno odmrštit a čemu je nadále potřeba se důsledně vyhýbat, je... ta ekonomika :D

GAARQ: Já si nejsem jistý, jestli se ty pocity neudržují průběžným znovučtením a jestli návrat po přestávce desetiletí už nehrozí zásadním zklamáním. (Srov. vaření žáby.)

BRAMBOREENA: Competence porn není taky Old Shatterhand?! ;-))

Je to zvláštní, planoucí lesy venuše jsou i v mé knihovně, taktéž jsem četla májovky.... a vše co včas neuteklo, včetně absolutního braku typu Mark Stone a Perry Rhodan. I jsem coby puberťačka zkoušela psát vlastní povídku, ale učitelka mi vzala sešit z lavice, pak si to četli ve sborovně a to byl naprostý konec mojí tvorby....

No a já to ještě prokládala mayovkami, takže tady to máme v plné parádě: argenit je vlastně tajemně modravě zářící lunit z Neználka na měsíci, "competence porn", kterým jsou všechny mé opusy promořené, je taktéž odtamtud (Všeználek vždycky všecko věděl a ještě k tomu dřív!), argia-luové jsou trochu jako ten záludný skřet z Magnetové hory (který bez skafandru chodí po Měsíci a levituje při tom), levitace je vůbec inspirovaná nějakou Běljajevovou budovatelskou sci-fi, jak jen se to jmenovalo, že by Ariel?... no to je jedno, každopádně její vyznění mělo být přesně opačné, totiž že levitovat je možné jen "vědecky" za pomoci usměrněného Brownova pohybu, ale já si z toho vzala to, co se líbilo mně, což je psychotronika čistá a opravdická a mystická a z Indie; celé je to ještě šmrncnuté Ztraceným obzorem (tajemní mniši, Šangri La! - to jsou ty argia-lujské školy v opuštěných horských údolích); do toho se posléze přidalo pár kung-fu filmů, aby se dalo pobíhat za svítání po střechách - no a Lucas s Aš-šádem, to je přece jasný Vinnetou a Old Shatterhand, jak by to mezi nimi asi vypadalo, kdyby se hned v prvním dílu nesmířili a neskamarádili. :D

Překladač Google
https://translate.google.cz/#nl/cs/Torenhoog%20en%20mijlen%20breed
A tady vám soudruh Google Translák posílá, jak se to podle něj jmenovalo ve holandským voriginále :-)

BRAMBOREENA: planoucí lesy venuše, pozemšťané a mimozemšťané, tajemství dračí jeskyně, to jsou jednoznačně díla, která mě navedla k SF. nejočtenější knihy v mém arzenálu, každý rok jsem je jako kluk čítával i dvakrát.

HELA: klidně to otevři. jak jsem vybíravý a zmlsaný čtenář, tak planoucí lesy venuše jsou pořád dost dobré. jistě, je to zastaralé hlavně představami o technologii, je to pořád kniha pro mládež, ale nadčasový je onen příběh, který ve mě dokáže minimálně vyvolat ty samé pocity, co tehdy.

BRAMBOREENA: ano, české televizní pohádky z papundeklu, nesnáším taktéž.

Týjo, to mě těší, že jsem v tom nebyla sama a že Planoucí lesy jsou tu všeobecně známé! :)

A jinak z poníků už opravdu chvílemi lezu po stropě, protože příšera je kreslí pořád a pořád a pořád - žádné jiné obrázky v bloku a všech sešitech, jen tisíc verzí poníků... poníci v matice, poníci v chemii, poníci úplně všude... ale kdybych od toho odhlédla, v principu se poníků vlastně musím zastat. Dítětem jsem byla donucena (přidržena na židli, ostrými nehty ohrožována) jednu epizodu taky zhlédnout (o Night Mare Moon - její nejvíc oblíbenou, protože tam jde o spor se sestrou) a ono to má jistý mytický/kosmologický rozměr, poníci jsou vyloženě archetypální postavy a sehrávají archetypální scény... a na rozdíl od "moderních" (obzvláště českých) pohádek, které jsou přímo programově založené na zesměšňování čehokoliv, co by nedejbože mohlo přesahovat takovou tu ulepenou upachtěnou lidovost a všednost (což mě na nich odjakživa příšerně iritovalo), proti poníkům zdaleka takové zásadní ideové výhrady nemám.

(A ovšem viděla jsem apokryfní epizodu s Pinkie Pie, kterou vytvořili fanoušci a ve které je větší množství spoluponíků šílenou Pinkie rozčtvrceno a zapečeno do koláčků.)
Musím ale místopřísežně prohlásit, že Pinkertina se nejmenuje podle toho. To jméno zkrátka nějak vykrystalizovalo, vůbec nevím, kde jsem ho vlastně sebrala.