reprezentanti obou dvou ras berou boha/ježíše víceméně jako náhražkovou drogu. peter začal fetovat ježíše místo koksu a chlastu, vliv to na něj má stejný, umožňuje mu to ignorovat v jakém je stavu (srovnejte si, jak vždycky zpustnul u oázanů a jak vypadal jako bezdík), ignorovat okolnosti. s beou vesele šňupali evangelia, aby se oba oprostili od svých minulostí, jenže když už jsou dávky moc vysoké a nejde je dále zvyšovat, přestanou působit. bee je houby platné vědomí, že bůh se zajímá o každého, když na ni odevšad křičí, jak se všechno posesouvá do pekel; droga už jen obtěžuje, ale nezabírá. já jsem peterův návrat chápal jako skutečný pokus o abstinenci, uvědomil si, že to jediné důležité je, být tady pro lidi, ne proto, že je to chce nějaký bůh, ale jen kvůli těm lidem samotným, kvůli bee a dítěti. začal se chovat lidsky. ten nepřeložitelný peterův proslov zakončený "odpuštěním" je imho jeho doznání k tomu, že se k této myšlence dopracoval. oázanům už také došlo, že věci se mají jinak, než si mysleli.

oázany si autor vymyslel jako model někoho, kdo přijme ježíše jako jiný druh drogy, jako analgetikum, ne jako opiát. jedni oázané žerou prášky, jiní ježíše. obojí to dělají proto, že celý ten jejich biom je postaven na tezi neschopnosti sebeopravy - sebemenší zranění je smrt. proto ty hábity, rukavice, pomalý a skoro bezobsažný život, proto to zděšení, když petera kousl ten prasopták a posvátné nadšení, když se vrátil úplně v cajku. ježíš funguje. proto se milovnice č. 5 nechala odvést na základnu, ježíš-lidi-doktor jí měli prokázat stejné milosrdenství života věčného, jako peterovi. proto byli vyděšení, když na to ten předchozí páter přišel a v hrůze zdrhnul.

On je tu ještě jeden aspekt, proč mi přijde přirozené, že jejich postoj ho nijak zvlášť nerozhodí: protože z teologického hlediska nejde o nic zvláštního. A ani dotyční nemusí být mimozemšťané :-D Jejich doslovnost je hodně fyzická, ale jinak představa moudrého starce na obláčku (nemilosrdně přímá personifikace), či svatý Petr u brány do nebe, čerti s vidlema a postavy andělů, ale i nebetyčná pověrčivost... to všechno k věřícím patří, a hromada jich, zejména nevzdělaných či bez teoretického zájmu, bere hodně věcí doslova. Vzato kolem a kolem, vůbec nevidím důvod, proč by to mělo jeho vírou jakkoli zatřást :-)
Zato aspekt rozhodnutí, které musel provést, a které tam prožil dostatečně intenzivně - tedy kterou stranu zrcadla zvolit - toť skutečná podstata příběhu. Si myslím teda. :-) Některé možnosti jsou až bolestně jedinečné, lákavé, neopakovatelné, fascinující... sáhnout po nich či nesáhnout, projít skrz definitivně pro jednu z částí své povahy a duše, aby ty ostatní zemřely navěky... Dopřát si ten luxus, že mohu skutečně volit, a tu hrůzu z toho, že volit musím a nikdo to za mě neudělá. Dokonce mít všechny důvody a alibi, abych mohl jít tou pohodlnější cestou. A přesto zvolit - snad - s nějakým nadhledem toho, co je skutečně důležité.