SARGO: Ano, tohle jsi mi k tomu Faberovi říkala, vzpomínám si - že člověk v určitém (středním?) věku už názorově nelítá jak praporek sem tam a že nevidíš jako problém, že hlavního hrdinu ty události nijak nezměnily. Jenže to je podvod na čtenáři. Proč potom cokoliv psát? Proč to číst? Když se vlastně nestane NIC?
Ale co se obecně týče možností radikální proměny člověka pod vlivem nějakých událostí - já si myslím, že speciálně v otázce víry ho možná nějaká událost může "přehodit" (přepólovat) mezi stavem on/off celkem snadno. (To s tím úplně nesouvisí - ale mně se tohle osobně stalo s jídlem: z důvodů etických jsem se ze dne na den stala vegetariánkou, čtyři roky mi to vydrželo, a pak jsem podobným způsobem ze dne na den vegetariánkou být přestala... a to není otázka žádné hluboké minulosti a naivního mládí, viz loni v srpnu, kdy mi - jak zrovna ty dobře víš! :D - zničehožnic během týdne ruplo v kouli a od té doby mám stav "sacharidy off"; žádné velké odhodlávání, ale přesto radikální změna životního stylu, která trvá už sedm měsíců... :D) Teď je to trochu zmatená úvaha, uznávám, ale možná to svědčí o tom, že tyhle změny a přepínání duševních stavů typu "teď budu oddaný určité myšlence - čili věřit v ni - a budu se podle toho v každodenním životě veledůsledně (fanaticky?) chovat" versus "tak teď už zase ne" možná nezasahuje do zdaleka tak hlubokých vrstev osobnosti, jak by člověk předpokládal.
Abych se ale obloukem vrátila k tomu Faberovi: to, co tady dovozuju, by spíš bylo argumentem pro to, aby se Peter pod vlivem kontaktu s Oázany neměnil vůbec, protože jestli je víra v Boha taky jen náhodný momentální stav mysli, proč by vůbec nějaké události vlastně měly člověka měnit? - jenže tímhle vlastně zároveň taky popíráme smysl jakékoliv beletrie a padáme do totálního nihilismu: jestli tedy člověka nic nemůže změnit, pak ani nemá smysl psát (nebo číst?) knihy o událostech, které se tváří, že by mohly mít tu moc v hrdinovi nějakou změnu vyvolat, protože ta změna je stejně jenom iluze a nezmění se fakticky nic. Dospěl k tomu Michel Faber (který co se mi doneslo prohlásil, že tohle byl jeho poslední román a že se psaním končí); a dospělo k tomu celé zdejší osazenstvo, což se navenek projevuje tím, že už nečte beletrii.
Jejdamajda... jak já tu šestku jenom dosmolím? Taky už mám pocit totálního vyvanutí, smíření a prázdnoty... a, upřímně řečeno... v uplynulém roce už mě nejednou napadlo, že Mycelium možná bude moje poslední kniha.