Naprosto netuším, který spisovatel to prohlásil, ale moc se mi to líbí a na dalších a dalších autorech vidím, že to je pravda. Nedokážu to odcitovat přesně, ale smysl je ten, že od určitého momentu si postavy začnou žít vlastním životem a naprosto nedbají na to, jaké má s nimi autor úmysly. Autor už jen klopýtá za nimi, snaží se stihnout zapsat alespoň podstatnou část jejich života a na nějaký původní příběh může s klidem zapomenout, i kdyby si před tím sepsal sebelepší osu a psaní si sebelépe zorganizoval. Postavy, které stvořil, mu velmi rychle vysvětlí, jaký je to bloud naivní.