:D
Tak asi se narodila velká spousta lidí... a taky jedna osoba v budoucnosti :D
Dovrávoral do obýváku a kolenem otevřel francouzské dveře na zahradu. Překročil práh. Zvedl hlavu k tříšti hvězd.
Byla teplá noc na konci května, málem už předzvěst léta. Hvězdy se oslepivě leskly a ostře prorážely řídký noční vzduch. Najednou si překvapeně uvědomil, že zítra má narozeniny; že se dalšího roku dožil, i když to vůbec nečekal. Ne zítra; je to už dnes; vždyť půlnoc dávno přešla. Osud! Nezasloužené dary! Pomíjivý okamžik. Sám pro sebe se usmál a pevně za sebou přirazil dveře.
Měl by mít víc rozumu, když je o rok starší?
Pochyboval.
Právě naopak.
Stál na své miniaturní zahradě, zařízené se strohou úsporností. Hladká bílá plocha obvodových zdí svítila do noci, v rozích rozťatá siluetou keřů a uprostřed potřísněná černou křivkou össenské kaligrafie. Nechť přijde tma. Nechť ke mně přijde tma! Tam to bylo, jak to kdysi vlastní rukou napsal: Vzývání nicoty. Ale stejně to znal nazpaměť. Stačilo připomenout si první znak a jeho mysl se podvolila a vnořila se do proudu temných, neproniknutelných veršů. Lucas přivíral oči. Jeho rty bezhlese šeptaly. Slova lodního össeinu ho rozechvívala; skrz ně k němu zblízka promlouvala jeho druhá, cizí podstata... jeho ne-lidská minulost.
To je Össe.
Uvědomil si, že je tu sám... že v téhle chvíli se nikomu nezodpovídá a žádnou racionalitu a příčetnost nemusí předstírat, před jinými a hlavně sám před sebou; a s úlevou se tomu poddal. Odtáhl obvaz, nasáklý vlhkostí, a upustil ho do tmy.
Paže mu trnula. Krev mu stékala do dlaně a skapávala na terasu, ale bolest mu připadala vzdálená; hlodala hluboko uvnitř, v horkých záchvěvech se nořila do jeho kostí a s každým úderem srdce rozbíjela další a další bloky reality na střepy. Pořád se usmíval. Nehty přejížděl po okrajích rány. Strach z něj stékal, jako by se vyléval z jeho žil spolu s krví a vsakoval se do země a pryč. Světlo bylo oslepující. Jak mu zářilo na konečcích prstů, pomalu, obřadně se jím dotkl čela a rtů.
Najednou to bylo na dosah. Křišťálové nebe mu dolehlo na ramena. Tíha se mu vlila do nohou. Dosedl na dřevěnou terasu, vypálenou sluncem a vymytou deštěm do stříbřité šedi. Ale to nestačilo. Chtěl vidět hvězdy a nevyvracet si krk. Tiše se zasmál a natáhl se na záda. I na takové drobnosti záleželo, jestli nechá ruce zaťaté v pěst, anebo jestli je obrátí dlaněmi k nebi. Instinkty mu radily to druhé. Udělal to vědomě, obezřetně, pomalu... s pocitem závrati a paralyzující touhy, která mu razila cestu křehkými chomáčky odumírajícího strachu jako ocelová lodní příď.
Pořád to světlo. Tryská tam vzhůru.
Do vesmíru.
K Nim.