VON_GILOTINE: nesezenes no, ale vis jak, klidne mohla padnout pred lety. Ptam se proto, abych tady neargumentoval jednickou a svym postojem k Elden Ringu bez toho, aniz by to treba protistrana dojela do konce.

tak ja jsem zabil vsechny, ale vis jak, pocitat zvlast crystaliny kdyz tam je jednou jeden, podruhy dva a potreti tri jako ruzny bossy..
to samy ty fakyn keramicky kocky, v evergaolech neni myslim nic puvodniho, dead birda mastis sestkrat jako night cavalry.. draci budiz no.. ale vis jak, inu, jen jsem to chtel vypichnout.
anyways zde vesele video k tomuto podtematu

ELDEN RING: All Bosses Size Comparison
https://www.youtube.com/watch?v=33qNxr24DIg&ab_channel=GardenofEyes

pro mne je Elden Ring strašně dobrá soulsovka. A přijde mi legrační, že v ní umírám teda rozhodně míň, než ve skyrimech nebo falloutech.

NAGASAWA: mě třeba lore ER přijde výrazně zajímavější než u DS her. Ty mě nebavily kvůli tomu, co naopak jejich fanoušci velebí (vše stojí na boss fightech a ten design je tomu zcela podřízený). U ER jsem naopak konečně dostal to, co tady mnozí kritizují. Rozlehlost, kdy mohu trávit spoustu času objevováním, skládáním střípků lore (které je konečně opravdu zajímavé a opravdu bohaté), mám pocit daleko větší volnosti a díky tomu všemu, mě začaly bavit i ty náročnější boss fighty, které mě u dřívějších her moc nebavily. Nikam nespospíchám. Hraji to vlastně jako single player MMO :).

Nicméně chápu proč člověk, který si užíval precizní švýcarský hodinový stroj DS her, může být u ER vypruzený.

VIRIK: jen podotknu, že jsem jen tlumočil vidění autora videa;-) Mě ER totálně baví, ale já nemám za sebou jiný hry od from software. Pro mě je všechno nový a bude nový asi i po dalších 100 hodinách. Stále se sytím novotou a nemám vůči ER výhrad. Ale já taky ER nehraju non-stop, hraju vedle toho jiný hry, né moc - ale podle chuti. Občas se ve mě probudí potřeba někomu protáhnout ocel zády, někdy si vzpomenu, že sem neprošel nějakou cestu v lokaci. Já s tou hrou pomalu žiju a budu s ní žít další rok. Nečekal jsem, že to bude magnum opus FS. Pro mě je to první FS a mám spoustu možností si s ním vyhrát - způsobem, který staré duše už nebaví, nebo jsou toho překrmený. Pro mě je hraní, že si k tomu v 10 večer sednu a ve tři ráno si říkám, že jsem idiot, že ráno by mi měl fungovat mozek, protože bude nějakej hrozně důležitej call a já stejně jdu spát v šest, sedm, protože usínám nad gaypadem, abych se za hoďku v zombie stavu tvářil, jak mi ta hlava myslí. A pak si dám pár dní oraz, třeba k tomu sednu o víkendu a hraju. Takhle jsem co půl rok či rok, dohrál ty dva Assassin Creedy a mezitím různý věci co mě baví, můj herní nakoupený backlog je obrovskej a nemám potřebu ho dohánět.

Plus ty Open Worldy - to byl pro mě sen. Hrál jsem od raných devadesátek, páč jsem měl doma 386 jen pro sebe a když jsem dostal galaxii ve First Encounters, obrovský a generovaný Daggerfall nebo celý město v první GTA - tak jsem dostal o čem jsem snil. Virtuání svět kde můžu nelinéarně jednat. Open Worldy jsou s náma už dávno. Nejsou ničím novým. Jen se ustátali v nějaké dominatní podobě ale budou vznikat variace, iterace, pokusy o revoluci. Ta nemožnost ten svět obsáhnout mě bavila např. u Elite. Nekonačná variace podobného, kterou ale živila moje zvědavost.

A musím říct, že jádro mého herního smyslu - je zvědavost. Už od prvních her mě bavilo přicházet na pravidla hry, principy, jak v nich být lepší, jak něčeho dosáhnout, něco změnit apod. K tomu se počítal i skill a potěšení z objevování. Nejvíc to bylo patrný, když jsme hrál hry, žánry - neuměl jsem anglicky pořádně a snažil se pochopit, jak ovládnout ty věci dějící se na obrazovce. Např. Jagged Alliance byla asi moje první taktická hra na vojáčky a tehdy jsem kámošovy ukázal, jak přejít do dalšího sektoru, kde už začal boj na tahy. Čistým experinmentováním, neměl jsem manuál. Jen jsem z recenze věděl, že se to libí nějakýmu mému oblíbenýmu pisálkovy - do kterýho bych dneska ani klackem nešťouchal. ER tohle nováčkovy v souls hrách furt nabízí. Nevím jeslti si dám NG+, ale vím že v tom nechám aspoň 180 hodin než se tam vůbec dostanu;-)

VIRIK: No to pozor. V Dark Souls 1 jsi na bosse behal jako debil porad dokola, protoze jsi sam chtel a bylo to tvoje rozhodnuti a bylo pro tebe zajimavejsi a dustojnejsi se bosse na nizsim levelu naucit, nez se sebrat a jit jinam - specialne do Painted Worldu na falangu, kde jsi za dve hodiny bez prace poskocil diky farmingu o dvacet levelu a pak jsi bosse smetl na prvni dobrou.

Jednicka byla taky defakto open world, ale open world, kterej mel vertikalni design a logiku. Elden Ring se o design mozna misty snazi, ale zbytek je to Kofilovo letiste (kdy trojka byla dalnici), ktery spravne xkrat zminoval. Proste je ten svet uplne zbytecne roztazenej do sirky a do hloubky a kde ze zoufalstvi japonci evidentne pomoci ctrl+c a ctrl+v naskladali potvory z jinych biomu, anebo preskinovany potvory z predchozich dilu a jeste ke vsemu je zacali v dungeonech opakovat. Z toho jsi potom jenom rozmrzelej a kdy to navic v kombinaci s ne vylozene zajimavym lore celkove dobrymu pocitu zrovna dvakrat nepomaha.

Samozrejme nekdo muze ocenit nejakych 230 bossu a minibossu, protoze v ER chce utopit 300 hodin, ale pro cloveka, kterej prosel From Soft serii a je zvyklej na urcity standardy kvality designu to je spis jedno velky postupny mrzeni, nez aby z toho byl freneticky nadsenej a to rikam z pozice cloveka, kterej posledni dva roky hral akorat open wordly od RGG studia, kde jsem v kazdym nechal 200 hodin a uteklo mi to, jako voda. Elden Ring se mi zacal nesnesitelne casove vléct a nemam pocit, ze by to byla moje chyba. Byla to chyba sveta a designu, kterej se stal obeti vlastni monstrozity.

Chapu zamer, chapu snahu, dokazu na ER ocenit velkou spoustu veci od designu interieru, potvor vyhledu do okoli, nasviceni, architektury, ale pro me je to nejmin emotivni, nejmin zajivamej a bohuzel strasne roztristenej zazitek, kterej te i pres ten adrenalinovej rush, postupne ubije.

btw ve Frenzied Village je medailon, který na vás nalákává nepřátele. Když si jej nasadíte, vytvoříte mimica, pak si jej sundáte, tak enemy jde přímo na něj a vás ignoruje, trololo

VIRIK: já k nim ani neběhám, nemysli si. Ale serou mě, jak si tam seděj a připomínaj mi, že je to hra.

Můj velkej mindfuck zážítek bylo, když jsem hrál Half Life Alyx asi 2 hodiny. Měl jsem na to plno prostoru, na ovládání a VR jsem si max zvykl a ta hra mě prostě vtáhla a já "byl tam". V jednu chvíli jsem pak vlezl do místnosti, kde byly stejně poskládaný židle a asety jako před pár minutama a můj mozek cvaknul "vždyť je to vlastně hra, proto ten pattern" a na chvíli mě to vytrhlo ze zážitku.

No a tohle mi ty orli dělaj v ER na každejch pár set metrech. To samý ten stejně spadlej kus toho nebeskýho města, copy pastnutej po celým Lim Gravu asi 30x.

I přes to ER strká do kapsy všechny ostatní krabičky na poličce. Samo to tak kritiyuju, protože to mám rád.

ale on konzervatismus nemusí nutně znamenat špatně, proto jsem napsal nakonec i ten Capcom. Miluju otevřený světy a exploraci a přitom jedna z nejlepších her, co jsem hrál za poslední rok je útlé "vězeníčko" jako poslední Resident.


SHARNY: ale ty k těm orlům vůbec běhat nemusíš. To je prostě o sebedisciplíně – nebo naopak dostatečnym "mámtovpičismu"

A jo, samo je to 1000% first world problem a měl bych jít na vojnu. Ale ono mě spíš probudí a vycvičí, co se ve světě poslední dva roky děje. Dost plánů a představ šlo teď úplně do %*#%, tak jsem třeba jen doufal, že Souls budou tou životní konstantou. Haha.

Já bych neřekl, že je to o ustrnutí někoho z účastníků.

Spíš mi čím dál víc příjde, že limit je věc vkusu a kontextu doby ve který si člověk záležitost oblíbil. Já si v 16 myslel, že víc je prostě víc. Ať už jde o technologickej nebo společenskej pokrok. Ale čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že limity v určitech věcech mi vyhovujou a v jinejch nikoliv.

Například dnešní seriály versus seriály okolo roku 2000. Já prostě nepotřebuju cliffhanger na konci každýho dílu a by celou sérii z televize cákal dopamin. Mám rád pomalej vývoj, kde události maji dopad.

Nebo hudba - elektroniku jsem začal hrát jako DJ v době, kdy frčely naplno MP3. Přesto jsem se postupně dostal od hraní na PC, přes CD až k vinylovejm deskám, což je pro tenhle koníček pro mě nejlepší médium. A to ne protože to vypadá kůl, nebo že to chce skill z toho hrát. Ale protože pořizovaní cena je dobrá vstupní bariéra, při který si člověk rozmyslí, jestli bude hrát každej tejden jinou trendy kravinu, nebo bude mít ve sbírce jen věci ověřený časem, který fungujou v nějakym kontextu.

A podobně to mám teď s Elden Ringem vs starší souls hry. Já proti open worldu jako takovýmu nic v zásadě nemám, ale souls hry hraju kvůli "tight' hratelnosti a především tý věrný iluzi světa, kterej mě absolutně vtáhne a já chci vědět/zažít víc. Pět copy paste orlů, který sedí na každý skále, abych k nim mohl doběhnout a dostat peří, který jsem zatim absolutně neměl důvod řešit mi tenhle zážitek prostě mrví. Protože to vidim a řeknu si "no jo, open world vlastně".

Mě osobně hry přestávají bavit ve chvíli, kdy prokouknu pravidla fungování toho světa. Když vim, co se stane, zrácí to pro mně kouzlo. A OW je na patterny prostě nejhorší typ her obecně.

Spoustu lidí si myslí, že jsem konzerva kvůli těmhle věcem. A možná i jo. A že jsem přestal poslouchat hudebníky, protože se zbavili limitů, který jejich hudbu pro mě udržovali atraktivní už se taky stalo, přesně tak jak Virik podemnou popisuje. Já jen doufám, že to neni začátek konce mojí záliby v Souls hrách. A jestli jo, já zas něco přiměřeně omezenýho mýmu vkusu objevim.

Tvl, fakt jsem nechtěl končit takhle dramaticky :D