SETEC: Pokud vím, tak jsem odkazoval jenom na knihy, které vycházejí z rozsáhlých zkušeností lídí, kteří se konkrétní oblastí v praxi zabývali (tedy nejspíš s výjimkou té přehledové práce, to je spíš encyklopedická záležitost).
Já v současné době už nejsem úplně schopen říct, co z kterého konceptu používám, ale rozhodně jsem alespoň prvky z odkazovaných knih zkoušel v praxi - rozhodně mohu doporuči právě Bernovo Jak si lidé hrají a volně navazující Oběť, kat a zachránce v komunikaci.

Zrovna příklad, který uvádíš, vůbec není na krátký rozbor příčin a souvislostí. Jak sám píšeš, tvalo Ti 6 let, než jsi získal vědomosti a další 3 roky, než z komunikace zmizel hněv. To je investice, která vyžaduje obrovskou motivaci a odhodlání - jsi si jistý, že bys stejné úsilí vložil do každého člověka, se kterým si nerozumíš? Třeba do kolegy na pracovišti?

Přemýšlím, jestli mohu souhlasit s Tvým tvrzením, že každý jsem určitou autoritou na komunikaci - proč bychom měli být? Jenom proto, že nutně všichni musíme komunikovat? Ale to bychom se mohli všichni cítit též autoritou na dýchání nebo na stravování. A přinejmenším u toho stravování se dokážeme shodnout na tom, že existují lidé, kteří se prostě stravují špatně a za autoritu bychom je rozhodně nepovažovali.
Píšu trochu v rychlosti, tak se omlouvám za to, že nebudu uvádět konkrétní příklady, protože by mi trvalo dlouho je vymyslet:
Poměrně nepřekavý závěr vzešel z mého dlouholetého pozorování: základní komunikační vzorce, které se naučíme v rodině pak přebíráme a aplikujeme dále. To zásdnější zjištění, které jsem vypozoroval, je, že se každá rodina pohybuje někde na ose otevřený—uzavřenýsystém. Uzavřený systém mám poměrně striktní komunikační pravidla, která jasně říkají, co dělat v každé situaci. Je rychlý, úsporný - ale tím, jak je interpretace nastavena natvrdo, tak je nekopomtaibilní s většinou ostatních systémů. Otevřené systémy jsou si vědomy toho, že existují jiné systémy a kladou důraz na identifikaci komunikačního protokolu a překlad do sobě srozumitelné komunikace. Otevřený systém má obrovskou šanci porozumět a dorozumět se s jinými, ovšem za cenu větší zdlouhavosti a náročnosti.
A právě u introvertních osob z uzavřených systémů, které navíc kladly důraz na nepřímou komunikaci emocí - typu dcera říká matce něco o otci, aby to matka řekla otci, protože dcera by to otci v životě nemohla říct přímo, zejména jedná-li se o kritiku, často dochází k tomu, že jejich komunikace je až autistická. Mají silnou tendenci všechno interpretovat podle svého systému "čtení mezi řádky" a už se mi stalo, že jsem narazil na osoby, se kterými je tak těžká osobní komunikace, že jsem to prostě vzdal. A ačkoliv si vyčítám, že je moje chyba, že jsem nedokázal najít komunikační kanál, vím, že tyto komunikační problémy s nimi mají i ostatní a jen těžko je mohu považovat za autoritu na jakoukoli jinou komunikaci, než na tu, která se odehrává podle jejich pravidel - jenže ani to není příliš použitelné, protože bez sdíleného komunikačního kanálu lze jen těžko předat ta komunikační pravidla.

Takovýto zážitek praktické nemožnosti komunikace je třeba moje osobní trauma, které klidně proberu v poště, ale z etických důvodů ho nehodlám ventilovat ve veřejné diskusi.