VYHULENY_UFO: Jenže psa chceš mít v podřízený pozici, dítě ne.

KOTENCE:
TORUVIEL:
ja jen,ze kdyz vidim fotky,tak ty deti tak soustredene pracuji,synator soustredene sype vsude....ale me docela potesilo,ze ho to zabavilo na chvilku,coz je taky dulezite,aspon pro me!

VERONIKA22: chudaci deti, vzdyt i toho psa pochvalim, kdyz mi prinese balonek a nebo klacicek.

MORPED: No, dobrý, však nikdo z nás nebyl v začátcích mistr :-)

MORPED: Dělám to já a ona opakuje. Ale je ještě malá, tak moc nemá vlastní rozum.

Když vidím ty videa, jak po sobě 18m batole meje talíř a maže si housku, tak si říkám, že už bych taky mohla začít s nějakou složitější aktivitou, ale nevím moc jak. Třeba s hrnkem ještě moc zacházet neumí - umí se napít, ale nechápe, že ho nesmí naklánět, aby se to nevylilo a já jí to zase neumím vysvětlit, protože voda všude jí evidentně nechává klidnou.

tak jsem dala synovi,skoro 2 roky,at predelava pomoci lzicky bulgur z jedne misticky do druhe.....no bulgur byl vsude,jen ne v mystickach,ale tak zabavil se na chvilku....ale tak mi povezte,jak to delate vy,aby to decko delalo,co si prejete?!!

YMLADRIS: Napsala jsi to opravdu moc krásně! Snažila jsem se to vyjádřit slovy "sdílení radosti"a ty jsi bodem 2 přesně vystihla, co jsem měla na mysli...

BEBERA: muj dosavadni nazor v otazce (ne)chvaleni jsem napsala kdyztak tady

[ YMLADRIS @ Šťastný rodič, šťastné dítě. ]

budu rada za nazory

VERONIKA22: co to je správný postup? Proč by měl být správný postup strohý popis toho, co dítě udělalo?

Když se ti něco povede, máš radost a chceš tu radost s někým sdílet. Takže místo aby sis stroze řekla "hm, mám nového klienta, udělala jsem zkoušku, uběhla jsem 10 kilometrů,hm, tak nic", půjdeš třeba za manželem, obejmeš ho a křičíš "hurá, mám nového klienta". Nenašla sis nového klienta, aby tě manžel chválil, ani nepotřebuješ, aby stroze komentoval "vidím, že máš nového klienta, to tě asi muselo stát hodně úsilí, viď", ale aby měl radost s tebou, aby to s tebou sdílel...

YMLADRIS: obecně mám s konceptem nechválení problém, jde mi to dost proti srsti - co jsem tak pozorovala, děti mají radost samy od sebe a chtějí tu radost s matkou sdílet, neviděla jsem dítě, které by mělo radost, až když mu matka potvrdila konání... Plus pokud je dítě v určitém věku nastavené tak, že chce matku potěšit, tak je to asi přirozené a druhým přirozeným krokem je potom v jiném věku naopak odtrhnutí se od rodičů a jejich určité odmítnutí, tak aby se dítě osamostatnilo... Tak proč té přirozenosti bránit...

SEBIEN: tak spíš řekněme sociální. Něco v tom smyslu - test: dejte dítěti 1 bonbon a řekněte mu ať počká 15min a že pak dostane 2.

Nejvíc mi imponuje, že ta rodina má 3 děti pidi předškolního věku a nikdo se nepere o hračky a všichni respektují, že hračka prostě není volná a je potřeba čekat....čekat....čekat až bude volná.

Bože takto úžasně klidné to furt doma ještě nemáme.

VERONIKA22: a co je to za ty výsledky?

VERONIKA22: Jojo já se s nimi znám dokonale vídáme se několikrát do týdne. Oni slovo montessori ignorují a možná skoro neznají ale jedou podle knihy Respektovat
( teda jedou podle ní jak podle dogma - což je šílený ale když pak vidím ty výsledky - které se mi moc a moc zamlouvají tak prostě nejde odolat )

a zrovna ta poučku: nechválit - šikulko naše. Je společná jak pro montessori tak pro respektovat.

VERONIKA22: pokud te inspirujou cizi decka, co proklepnout ty jejich rodice a pristupy? Pobavit se s nima?
Totiz, nase decka neznas, nevis jak se vyvinou... neber to ze jsme tady montessori guru. Nejsme.

BILAKOBRA: já právě znám jednu rodinu, kde nechválí vůbec ( záměrně ) ..... a neustále jen "stroze" popisují jakou věž či hru děti složili.
2 roky mi to vadilo, že na tento způsob doma zavést nechci. Teď už mám obrovský vzorek po těch 2 letech a jasně vidím jak se jejich děti vyvíjí a jak ty moje. No a jejich rodina je mi fakt obrovským vzorem a takovým vzdáleným cílem.

Na nic doma tedy netlačím a vždy jednou za půl roku to ve mě nějak instiktivně bouchne a zase něco nového zavedu a změním. Prostě krok za krokem. Líp to prozatím neumím.

A ano máš pravdu v tom co vlastně dělám když mě dítě oslovuje. Vím nesleduju ho a nemluvím jako první :o/, a tak na mě dítě volá.

Velké díky Vám všem ( za nastavené zrcadlo :o). Potěšilo a nadchlo, že mám zase co vylepšit :o)

YMLADRIS: ááá já už vím kde dělám chybu. Vím, že správný postup je popis činnosti co dítě dělá. Jenomže já to nedělám a tím dítě necítí moji pozornost. Ač 160x za den zopakuju, že je mám ráda atd atd. Tak toto co zmiňuješ nedělám.

Velké díky za připomenutí!!!! Uf spadl mi kámen ze srdce, že se řešení našlo :o)

VERONIKA22: přijde mi to poněkud extrémní, takhle rázně změnit výchovný styl, snažila bych se asi víc pozvolna, vysvětlovat dětem, snažit se diskutovat o tom s nimi, k odměnám a chválení se mi líbí např. tenhle článek http://www.svobodauceni.cz/clanek/odmeny-a-chvaleni a podle mne důležitá poznámka:
"Nemusíme si zacpávat ústa, chvála je výborná, když se nepoužívá manipulativně. Odměny by například neměly být slibovány předem, ani by neměly být garantovány pokaždé, když dítě udělá něco, co se vám líbí. Pozitivní zpětná vazba nejvíce prospívá vztahu s vaším dítětem, když je vyjádřena spontánně, když pramení z vašeho srdce, a ne jako úmyslný manévr sloužící k tomu, abyste od dítěte získali více toho, co chcete."

Jinak na tvůj dotaz mám otázku - jak jsi doposud na to reagovala, když dítě chtělo, aby ses na ně podívala?
Protože tedy můžeš svojí reakci zjednodušit jen ta to, že řekneš - divám se na tebe, koukám se, helám :)

Zase mi přijde přirozené, že dítě chce nějakou interakci s rodičem, takže chce, aby se rodič na něco podíval, z čeho dítě má radost, může se tak s rodiče podělit a mít společnou radost. Tím směrem bych to asi směřovala.