chvaleni - uz toho bylo hodne napsano nize, takze jen strucne

1. realny data o tom, jak na deti funguje hodnoceni a odmenovani jejich vykonu - paradoxne je to zastavuje, muzu dohledat. Resi pak napr. rebus kvuli odmene (pochvale), nee proto ze je to bavi (i kdyz jsou chytry).
Za druhe, hodnoceni, srovnavani s nejakou skalou ("umis tak krasne kreslit!!") - dite neni blbe a velmi rychle pochopi ze kdyz je takovy big deal ze 'umi' kreslit, tak ze je hodne podstatny, aby se spise vyhybalo vecem, za ktere chvalene neni (zpivat). Zameruje se jen na to, kde dostava ty odmeny (vyjadreni uznani, lasky, oceneni...)

Tohle u mne takto probihalo presne. Ja jsem velmi chvalena chytra holcicka, ktera ve triceti se pracne musela odvazovat zkouset tvorbu, sport, ... cokoliv v cem neni jiste zda 'to umim'. Pro svoje decko chci, aby konalo z vnitrniho popudu, ze ho ted zajima nakreslit domecek, nee proto ze 'je v tom dobre', nebo 'aby v tom bylo dobre' nebo 'aby tata mel radost' ...

2. Nicmene! Decka potrebuji ocenovani. Uznani a ocenovani je jeden z tech Peti jazyku lasky (kniha), a do sesti let nemaji diferencovany jazyk, zpravidla, a mely byt kazdej den dostavat nasosnout ze vsech peti jazyku bohate (pozornost, oceneni, skutky sluzby, veci, fyzicky kontakt). Nasledujici nemam potvrzene ale pripada mi logicke: decko totiz kdyz je male, tak ani tak neprahne po potvrzeni toho sveho ega, ale po necem jako jsou VRELE EMOCE nebo jk to rict, zejmena od otca, kterej zprostredkovava Vnejsi svet. Myslim si, ze pokud s ditetem 10 x denne OCENIME pritomnej okamzik (spolecne se radujem z neceho krasnyho, z neceho co se povedlo, z neceho dokoncenyho, z ostatnich lidi, ... z cehokoliv, proste vsimame si, ze svet je plnej krasy a ze ta se da ocenovat a tancit z toho radosti, poradne davat najevo OSLAVU), tak je mu relativne fuk, zda objekt toho oceneni je vez kterou postavilo, nebo ze venku krasne prsi. Vetsina dospelych, minimalne muzu, je vuci OSLAVOVANI dost rezervovana a je to pro ne prirozeny prave jen v tom kontextu "jeee moje sikovna holcicka udelala krasny obrazek!!!!" kdy se muzou trochu odvazat. No a decka se na to namotavaji a chtej to: spolecnou radost s rodicema. A zacnou delat vsecko mozny aby se to stavalo. Za 15 let uz nezijou svuj zivot ale nejaky cizi

A naopak kdyz je decko nasyceny MIKRO OSLAVAMA, tak mu obcasne chvaleni v zasade nema jak ublizit, protoze to proste neni nic moc zvlastniho, cim by nutkave resil doplnovani jakesi potreby

Dava nekomu smysl co pisu? DIky za reakci

TORUVIEL: ad "ty moc ctes, to neni prirozene" - pripada mi, ze kdo je spokojen s vychovnym stylem ve sve rodine, tak ho inu vicemene opakuje a nema co resit. Kdo spokojen neni (napr. ja), snazi se prolomit nejaky tezce nefunkcni vzorce, tak inu vicemene opakuje zas nekoho jinyho koho v te oblasti pojme za autoritu. Kdyz to bude fungovat, casem se uvolni(m) a "cteni" uz neni tolik potreba. U sebe vnimam za ten rok a pul tento posun. Jsem fakt rada ze dneska jsou dostupne informace vseho typu, blogy diskuse reporty knizky. I kdyz to, co jsem se "ctenim" naucila osekam na to nejdulezitejsi minimum, tak dve veci bych proste sama nevymyslela ani omylem a jsou uzasny: 1) potvrzovani pocitu 2) mocenske hry.

A na druhou stranu kdyz ctu ty vylevy tzv prirozenych matek, ktere se "ctenim" nezatezuji, o tom jak s detma bojuji a navzaejm si zpusobuji peklo na zemi, a jedina odpoved je "ono je to takove obdobi", tak jsem rada za to, ze jsem takovy cteci resic, kterej furt kouma a resi, protoze je mi tech deti tech prirozenych matek fakt docela lito. Ale co se da delat, proste tak to je, jim je mozna zase lito tech deti "ctecich" rodicu, kteri furt museji premyslet a nemohou byt proste jen tak prirozene normalni... (ironie). Proste takovy je stav.

Jinak sem jsem asi nehazela jeste muj oblibeny rozbor na tema co je pro koho prirozeny napr. kdyz dite ma trapeni. Co z toho je prirozeny, zejo. Proste to, co jsme my osobne zazili jako batolata. Veci se cykli dal a dal.


Child: "My dear pet rabbit is dead!"
Parent1: "I am very sorry, it was a good rabbit"
It's ok to feel Sad.

Parent2: "You should have taken better care of the rabbit!"
Don't feel sad, feel Guilty.

Parent3: "It's contagious! Let's get the doctor to visit you!"
Don't feel sad, feel Afraid.

Parent4: "Ooooh, it went to heaven, how lucky! We'll buy you a better one!"
Don't feel sad, feel Happy.

Parent5: "The pet store is a fraud! They said it was perfectly healthy!"
Don't feel sad, feel Angry.

Parent6: "Come on, it's only a rabbit"
Don't feel anything at all.

TORUVIEL: tak se k dětem snažím být upřímná, nelhat jim. Mám z každého jejich pokroku upřímnou radost, takže ano, je to spontánní. Bylo by pro mě nepřirozené nechválit.

MARKYSHA: Myslim že je dobrý říkat dítěti vlastní názor, a nedělat nic moc uměle, co nevychází z člověka. Když třeba pochválim dceřino nadšení do "práce", vnitřně se mi to "líbí" (jsem s tím v souladu) daleko víc, než když jí řeknu, že je "šikulka" (to pak cítím uvnitř jakousi "kostrbatost", nebo jak to říct). Osobně vnímám výchovu, respektive vztah matka-dítě jako jeden z nejbližších možných vztahů, co může být, a s tím pro mě přichází i upřímnost a přímost, snaha oprostit se od různých psychických nánosů, které stojí mezi tím sdílením, tou blízkostí (např. nějaké výchovné konstrukty, bloky z dětství apod.). Takže pokud chválíš tak jak chválíš proto, že to jde z tebe, tak je to fajn, pokud někdo chválí, protože tak by se to mělo, nebo "aby" dítě nemělo pocit, že...tak to mi přijde umělé. Prostě upřímnost, spontaneita, pravdivost.

To je vlastně podobný (teď trochu odskočim od tématu pochval), jako s jakýmkoliv tímhle výchovným postupem, někdy je člověku vyčteno, že praktikuje třeba tu Aldort, respektující výchovu, proč že jako nevychovává podle sebe? Ale je otázka, zda kdyby to s člověkem nerezonovalo, zda by to vůbec mohl přijmout a dělat, vždyť to by bylo o ničem. Prostě si myslím, že si k tomu najdou cestu akorát takový lidi, který jsou na to tak jako tak naladěný a akorát jim to dá trochu formu (mně třeba Naomi dost sedí s jógou, takový to zvědomování činností).

INUSHKA: jo, jenže já jsem nikdy v dětství na nic žádnou pochvalu od mámy nedostala, takže tady ti to moc nefunguje. Když mě pak někdo pochválil mimo domov, tak jsem div nepanáčkovala. Později v pubertě se do toho vložil otec s kritikou na hranici ponižování, takže jsem pak nepanáčkovala, protože jsem té pochvale prostě nevěřila. Obojí nemá žádnou spojitost s nadměrným chválením.

Osobně souhlasím, že je lepší říct, že něco udělali dobře, hezky než ten přívlastek, na druhou stranu já jsem vnitřně přesvědčená, že Toník je od malička nadprůměrně manuelně šikovný a Alenka chytrá, tak proč jim to neříct? To jim to mám jako zamlčovat, když je to můj názor?

ONA_MAKARONA: Já jsem Aldort stále nečetla, takže nevím, co přesně ona o tom píše (OK, dávám si novoroční předsevzetí se k tomu letos konečně dokopat). Nicméně "nechválit" nebo aspoň "chválit správně" říkají i jiní autoři a já s tím celkem souhlasím. Častá chvála totiž jednak bere vnitřní motivaci (dítě pak dělá věci, aby bylo pochváleno, ne proto, že ho těší nebo baví) a tím vytváří perfekcionismus typu "když něco neumím dokonale, nedělám to radši vůbec", protože když za to nebudu pochválen, nemá to smysl. A jednak, když se chválí takovým tím nálepkovacím způsobem ("ty jsi šikovná/hodná"), buduje se tím v dítěti taková identita. Když pak něco udělá špatně a pochváleno není nebo je mu dokonce něco vytknuto, najednou tu identitu ztrácí - už nejsem šikovná/hodná holka, tak co teda jsem?
Snažím se místo pochval hodně děkovat (když dítě udělá něco, co jsem po něm chtěla nebo co mě potěší či pomůže), vyjadřovat svoje pozitivní pocity ze situace nebo zrcadlit pocity dítěte. Přijde mi to tak i přirozené, když mi dvouletá dcera přinese "obrázek", který nakreslila, a ukazuje mi ho se slovy "tam máma" (čili nakreslila jsem mámu) a skoro u toho skáče nadšením, nedává mi smysl jí na to říct, že je šikovná. Sdílet její radost a říct něco jako "Jé, tys nakreslila mámu? No jo, poznávám se, tady mám vlasy, že jo?" mi přijde mnohem smysluplnější a nemusím nad tím nijak moc přemýšlet. Výjimečně použiju něco jako "to je fajn/super/dobře" případně "to je od tebe hezké/milé/povedlo se ti to", klasické "jsi šikovná" nepoužívám prakticky nikdy.

NYCKER: Prosila bych nezaměňovat "nechválení" s negativní kritikou. Nechválit neznamená říkat "je to špatně". Tohle spojení právě naopak často vzniká u dětí, které už si na pochvaly navykly a nepřítomnost pochvaly automaticky jako kritiku berou.

ja princip nechvaleni chapu, spis mi pripada dost tezka hranice mezi "chvaleni" a vyjadrit radost z toho, co decko delalo

ONA_MAKARONA: a co tobe osobne dela, kdyz te nekdo chvali?
motivuje te to? demotivuje te to? sla bys pro pochvalu sveta kraj? pristihujes se ze se vyhybas konani ve kterem asi nevyhrajes/nebudes nejlepsi/nebude pochvala? nebo jak to mas

Tak, tohle je myslím přínosné i pro rodiče, často tak reagujeme na děti (je to to Naomino potvrzení emocí, opět)
RSA Shorts - The Power of Empathy
https://www.youtube.com/watch?v=1Evwgu369Jw#t=159

KEIKIN: mluvim v kontextu batolete, ktere "nema pojem" a kteremu se do tri let zapoji 50 % jeho neuralni site na celej zivot a ktery telku fakt k nicemu nepotrebuje nejspis.
Predskolak, tj dite ve veku kdy totalne resi pribehy fantazii krasno, tam je to jina vec, pohadky (dobre pohadky) jsou super a urcite nebudou "doma zakazane", akorat budou doma prebrane a nemodelujici nefunkcni predstavy

ale jak pisu, toto je tak cerstva otazxka, ze poradne vyzkumy nejsou a kazdej si to resi dle sve uvahy

YMLADRIS: Každá strana má dvě mince. Není to třeba tak, že těm dětem takhle můžeme oddalovat přijetí těch slastí ? Měl bych obavu, aby dítě později pak u babiček, kamarádek nevyhledávalo tenhle druh zábavy jen proto, že doma je to zakázané. Tím chci říct, že dřív nebo později na to děti stejně přijdou a těch slastí si užijou. My sme se s našima dívali na pohádky normálně, až tak bych to nedémonizoval.
KOTENCE: a tady jsme opět u těch (zákonných) omezení naší společnosti o kterých jsem psal. Děti to ale nepoznají tak do 5-6 let si myslím. Teda pokud nehulíš přímo s nima, hehe.