ROLNICKATA: Já se jen bojím, žes chtěla rýmovat epitel a prdel...

Stal jsem se ozvěnou vlastní peristaltiky,
proto můžu s klidem psát,
že seru na slova,
že seru na múzy.

S klidem psát, že seru.
Múzy, já seru(!) na vaše kozy.

Stal jsem se obětí té uhoněné doby.

2 Tomasz: hele, su rad za kazdou kritiku i tu spatnou, takze diky. Nicmene to, ze sem rekl, ze je to z me hlavy nemel byt ani v nejmensim pokus si ospravedlnit svoje dilko. Me se libi, tobe ne. Nemusim tu nikoho presvedcovat o opaku. A to ze je Toman lepsi je snad samozrejme, ne? Jo a btw, nevim komu to melo byt adresovano, nejsem IL rubello...

SANTGEORGE: Pardon, ale všechny tyhle motivy tady byly (a nemyslím omezený prostor tohoto auditoria) mocmocmockrát.

Například Karel Toman cosi takového lehce obmyslněji spáchal již začátkem uplynulého storočí:

Hadi poledne

Nás vyláká jen slunce, naděje,
když hudbou světla zem se zachvěje
v den plápolavě bílý.

Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
a popel mrtvých neztišil náš hlad,
chcem ven, chcem lov a mstu.

Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
ochromlé tělo! A jak miluje
nás, hady poledne,

vysoké nebe čisté, modravé,
jak miluje nás! Světlo laskavé
nám o krunýř se tříští

a každá jeho drobná šupina
zrcadlí boha, jehož proklíná
sto pokolení našich děr.

My jíme hlínu, bože spravedlivý,
a plíseň dýcháme. A svoje divy –
ne, pro nás netvořils.

Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
dá krvi sílu, destiluje jed
z ran, ústrků a běd.

A pro sladký jed život snášíme
a pro jed parodicky tančíme
po dlažbě Paříže,

my, hadi poledne, až v kterýs den
jed dozraje, čas bude dovršen.
Bud zdráva, Marianno!

Rebel





Tolik zla a tolik zloby,
ničím bontón této doby.
Žádná milost,
žádný soucit,
neznám bratra,
špatný pocit.

Jsem pirát,
jsem zloděj,
jsem stín pod tvou postelí,
jsem ten co se nedělí.
Jsem rabiát,
jsem hulvát,
bohatým dávám,
chudým beru,
k milosti se nedoberu.

Palím mosty,
šukám panny,
mučím děti,
stínam hlavy.
Jsem bůh,
jsem hrdina,
jsem troska,
jsem zdechlina.

Všechno ve mně temně hraje,
s lebkou a hnáty vlajka vlaje.
Pýcha mi smeká,
když se mě bojí,
i ona tu kleká,
všichni se bojí.


Jsem rebel.

MAEROR: Bez modrého města by to nešlo... ;)

MAEROR: V pořádku.;) Na mě to tak působilo, ale samozřejmě plně chápu, že to nepůsobí na všechny.;)

BUBLINKY: Chápu, že to je osobní... jen v téhle podobě - alespoň na mne tedy - nepřenositelné.

BUBLINKY: Já Ti nevím... pláč modrého města mi zavání až příliš jednoduchým (nebo snad okoukaným? samo se nabízejícím?) efektem, než abych z ní cítil osobní zaujetí (které přitom ještě ve druhé strofě chytám)... škoda...
Škrtl bych aspoň poslední řádek... ale je pravda, že to už by se vše posunulo do trochu jiné roviny.

TOMASZ: O to víc mě těší, že tě zaujala. Díky.

BUBLINKY: Jsou tam slova, která mě obvykle dráždí. Ale i přesto to funguje. :)

prožít nejkrásnější večer v životě
s nádechem hořké příchuti

je jako umírat při znovuzrození

věřím pouze tomu co cítím
my víme

checkpoint

RICARDERON: Nicméně, bavilo mě se zaobírat tím, zda ten dovětek k textu patří, nebo ne. ;)

TOMASZ: Anděl s láskou v jedné básni... to nevím, co by se muselo stát, aby to dneska prošlo... Ta první mi přijde prožitá. Až na to perte to do mě... teda.