SANTGEORGE: Pardon, ale všechny tyhle motivy tady byly (a nemyslím omezený prostor tohoto auditoria) mocmocmockrát.
Například Karel Toman cosi takového lehce obmyslněji spáchal již začátkem uplynulého storočí:
Hadi poledne
Nás vyláká jen slunce, naděje,
když hudbou světla zem se zachvěje
v den plápolavě bílý.
Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
a popel mrtvých neztišil náš hlad,
chcem ven, chcem lov a mstu.
Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
ochromlé tělo! A jak miluje
nás, hady poledne,
vysoké nebe čisté, modravé,
jak miluje nás! Světlo laskavé
nám o krunýř se tříští
a každá jeho drobná šupina
zrcadlí boha, jehož proklíná
sto pokolení našich děr.
My jíme hlínu, bože spravedlivý,
a plíseň dýcháme. A svoje divy –
ne, pro nás netvořils.
Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
dá krvi sílu, destiluje jed
z ran, ústrků a běd.
A pro sladký jed život snášíme
a pro jed parodicky tančíme
po dlažbě Paříže,
my, hadi poledne, až v kterýs den
jed dozraje, čas bude dovršen.
Bud zdráva, Marianno!