Konec, který se nedotýká smrti
dědovi
I.
Vylézá zpod pokrývky,
s dlouhým nosem
výstředně do vzduchu: názor na všechno,
i na opeřené figury na parapetu;
prý duchové předchozích majitelů skály,
ze které trčíme tu dnes my
a láhev červeného na stole.
II.
Na nic není pozdě, na oříšky,
ani na milování,
všechno se dá uhníst z nepoddajné hlíny,
správným koncem vpravit
do úzkého hrdla Tarapacy,
až ona vykřikne
něco sprostého
do měkké noci dubna.
III.
Odsunutá deska pod pomníkem
pojme ještě mnoho slz, lopatou
budeme přehazovat slova, která zůstala
mezi jazykem a jícnem
ve chvíli zavřené pevným šroubováním
jako popel ve schránce
na poslední dopis těla.
IV.
Něco se změnilo.
Mluvit se nyní dá jen o minulém,
v přítomnosti není kotva
popřeného bytí, které si odkašlává
vedle ukradené vázy.
Zbývá vyklopýtat z bran hřbitova
na povolenou cigaretu,
a děda se dívá přes zeď
k hospodě, už nikam není daleko,
toto je konec, který se nedotýká smrti.