(...)
I.
Snad ani tehdy já lásku neuvidím
když sundají mi z hlavy všechen fáč
když zase začnu chodit mezi lidi
když nahmatám ten správný vypínač
Snad cesta začne být tak zlá a tmavá
tak tmavá, že po ní už nikdo nechodí
že na ní i ve dne ztroskotává
plán za plánem tak jak loď za lodí
A na konci tě na té cestě potkám.
No a prd z toho! Ký malér, jaký žal
Vzduch vlhkostí a vůní bude protkán
ty budeš chtít abys mě nepotkal.
To a ještě mnohem víc se stane,
když cesty zpátky necháš zanedbané
II.
Když cesty zpátky necháš zanedbané,
tu bude všude zimní období
mráz zajiskří, strom v parku sněhem vzplane
a strašná tíha domy rozdrobí
Tou strašnou tíhou chvíle bude němá
psovité šelmy v tom parku zdivočí
a jejich zuby cvaknou za saněma
Přimrzlí vrabci se bojí poskočit
Ještěrky s štěrkem budou zapadané,
nezvládnou vyjet Ječnou ulicí
a ve všech dosud nezavřených krámech
tak náhle dojde papír balicí
To největší je hrůza před vánoci
nahaté dárky a tíhou němý pocit
III.
Nahaté dárky a tíhou němý pocit
a jsou i jiné věci nepěkné
ta chvilka tenkrát, taky o vánocích
když praštíš kapra a on nelekne
když praštíš kapra a on se pořád dívá
svědek tvých strachů, tvých malých starostí
a někde vedle tvá máti starostlivá
krajkuje těsto do samé krajnosti
Krajkuje těsto vzorem drobných ptáčků
a pak je něžně rovná na plechu
poleva stéká z cukrářského sáčku
a cukr moučka se mísí do vzdechů
Ty zatím sebe sám na porce dělíš
něco je na dnešek, něco na neděli
IV
Něco na dnešek a něco na neděli
na potom, na pak, a taky na stáří
dáváme. To aby všichni něco měli
do chvíle, než nás Pán Bůh vypaří
Téhle dej, tamté a tomu taky kousek
všechno je správně, tak opravdu a cele
a to, co vyplivnou, schovaj pod ubrousek
Nikomu nic nebude podezřelé
Já neumím ještě sama sebe krájet
i když, to věř mi, vážně chtěla bych
Krajina uvnitř tak nějak rozbitá je
a tělo hledá svá nová Polabí
Ty rozdáván, já dovnitř rozdrobena
pro každodennost nic to neznamená
V
Pro každodennost nic to neznamená
život je jiný a nemá na to čas
kouše si nehty a žvýká naše jména
a spásá nás, co jsme tu napospas.
O lokty opřen zkouší sebrat rozum
sahá si dovnitř a hledá pevný bod
a nahmatá jen tvoji neurózu
mou paniku a věčný mimochod
Nahmatá jen věčné poranění
nakloněn hledí do úst té věčnosti
Život je krátký, ale úzký není
a maso varem jde krásně od kostí
Pak vidličkou zkouší, jestli už jsme měkcí
při každodenní něžné vivisekci
VI
Při každodenní něžné vivisekci
sbírají kódy, co máme pod víčkem
Zpevňují místa, ve kterých jsme křehcí
však naděje jsou zatím maličké
Zatím to ještě v prstech neudržíš
tisíc a jeden důvod k útěku
V noci se budíš a ztrácíš ve své kůži
a v hlavě pořád slyšet „poděkuj“
Poděkuj? - Za co, když to tak moc bolí,
když každá cesta je jenom řadou chyb
a v hlavě zase: „Přece za cokoli
Za zradu, bolest, ztrátu. Za pohyb“
Děkovat nejde, jen v prosbě tiše šeptat
a lampa venku ranní mlhu leptá
VII
Když lampa venku ranní mlhu leptá
v kovu, jenž není, se rodí obrazy
a nikde nikdo, koho by ses zeptal
čeho se chytit a jak se odrazit
Do starých map kartograf cesty natáh
teď lituji svých „Hic sunt leones“
Za každý objev jedna velká ztráta
a nové mapy mi nikdo nedones.
až sešijí mne, až mě zase zcelí
až moje vlasy vzplanou v temnotě
až od nich bude vesmír zrezivělý
začnu si zpívat, notu po notě
o tajném strachu, za který se stydím:
že snad ani tehdy já lásku neuvidím