GOLDBERRY: Jsou tam zárodky obrazů, které by se mohly pěkně rozvinout. To ovšem neuděláš. Místo toho, jako bys na hromadu snesla pouhé náznaky všeho, co by z toho mohlo být, a nerozhodně je bereš do ruky a zase odkládáš. Proto celek (aspoň pro mne) nefunguje; zaťuká, ale nevejde.

FAERTIS: Dýňových dní! Moc pěkné :)

Podzim
...
Přišel čas dýní
a dýňových pyré
polívek z dýně
i dýňových dní
a dýňových koláčů
tfuj.

NATASHA:
TOMASZ:

Děkuji, jste dobří. Slabiny textů vnímáte stejně jako já. Míním tím interpunkci, šroubovanost, profánnost (ta mi nedocházela), velká slova. I když orla takto nevnímám. Je pro mě symbolem role muže ve vztahu se ženou, protože má přehled, přilétá ze skalnatých hor.

Zkusím se v textech ponořit více do skutečnosti a uvidím, co z toho vyleze. Jednou z toho ten Nanao třeba bude:)

Díky a krásný den

ITCHYHEAD: Poezie, to je extrém a protiklad. Začíná tam, kde končí osvědčené rutinní postupy. Podaří-li se Ti minimalistickými prostředky jednoduše zachytit něco subtilního a normálně nezachytitelného, a přenést to následně i na čtenáře, může tak vzniknout veliká věc.

Naopak text, který je pouze rozčleněn jako báseň, ale v podstatě zůstává profánní, a je jen uměle ozvláštněn, třeba archaizujícími koncovkami, se může stát leda literárním ekvivalentem sádrového trpaslíka.

ITCHYHEAD: Dokážu se vmyslet do základního pocitu, že básní se má sdělit cosi velikého. Že se to má sdělovat slavnostně, má to znít jako z knihy a má to být trochu tajnosnubné, protože přece je to poezie :)
Je to docela obvyklé východisko u autorů, kteří začínají, ale vede k mnoha potížím.
Třeba už jen ta snaha o velkolepou slavnostnost končí častěji jako taková legrační zašmodrchanost.
Hovořit jazykem mýtu taky nejde jen tak, bez hluboké znalosti.

Opěvování dívek a žen je obecně populární téma, nic proti němu. Stejně tak starost o svět. Jsou to přirozené věci, je to stále aktuální.
Ale proč nezkusit jít blíž ke skutečnosti? Tolik to všechno nešroubovat...

MIYAZAKIHO SEN

Noc je ochočené zvíře

s mnoha panožkami a tykadly: místo mě

ohmatává prostor zahrady, živí se zavřenými květy.



Před druhou ranní opatrně bere moji hlavu
do tlamy,
vleče ji přes kopec na místo,
kde se ještě nestaví.
Tam ji položí
do mokré trávy, tiše sedí, vrní.

Mně přijde, že Rainbofův příspěvek, možná i nezáměrně, jen lakonicky vystihuje to, co ten předchozí balí do naivních klišé (tematických i výrazových), a vybírá z něj momenty, jimiž se ona klišé pokouší překonávat. Ovšem i vulgarita a přímočará obscénnost je dnes klišé, není-li doprovázena něčím vynalézavým. Což platí pro obě básně.

RAINBOF: Pro tento druh vejšplechtů se myslím veřejné záchodky malují úslužně světlou barvou.