JJOXER: Pokud jde o tohle, tak si dovolím jeden osobní poznatek ze snažení "o dveře vedle". (Ale ono je to do značné míry použitelné obecně.)
Můj mistr na jazzovou hru je mi neuvěřitelným zdrojem inspirace i hrubého pojebu. Posouvám se kupředu díky "okamžiku nejvyšší naléhavosti" (jeho termín), který je ve mně usazen jako hluboké rozhodnutí, ale směr držím jen díky jemu.
Spousta lidí ho nemá ráda, říkají, že je hrubý a že je spíš odrazuje. A já jim říkám, že to je otázka role. Role učitele je politicky korektně a přívětivě přivést žáka na obvyklou úroveň. Role mistra je vyždímat z něj maximum všemi prostředky. A kdo, kurva, potřebuje mistra, kterej na něj bude hodnej? Byl Bai Mei z Kill Billa hodnej? Ale to platí pro ty, co pociťují tu nejvyšší naléhavost. Ti, co to jen chtějí šolíchat, mistra nepotřebují vůbec.
Takhle to chodí v jazzu. V poezii je to možné interpretovat tak, že ti s nejvyšší naléhavostí potřebují od kritiků dostávat hlavně přes držku, protože ví, co chtějí. Slabší povahy potřebují chválit a "diplomy za vynikající snahu". A pro ty tu máme ten Azyl, Emotivní, Pochlubte se, atd.