Tomuhle vyprávění o konstruktivní kritice, která člověka posouvá, jsem věřila celý život. Byla jsem přesvědčená, že stačí poslouchat negativní kritiku, zařídit se podle ní a svět se mi časem položí k nohám. Jenže někdy člověk potřebuje dostat strašlivě přes držku, aby pochopil, kde vede hranice mezi "posouváním se" a sebekastrací. Protože v nějakou chvíli se najednou člověk přistihne, jak se už při psaní snaží zalíbit těm, o kterých ví, že budou jeho věc číst a kritizovat. A že se měřítkem obecného zákonodárství stává ne on sám, ale nějací lidé z internetu. Stalo se mi to před asi dvaceti lety tady, pak před deseti lety na Písmáku - a už se mi to děje zas. A popravdě řečeno, úplně mi stačí, že se musím pitvořit a kroutit v textech, které píšu do práce, aby mě recenzenti nerozřezali na kusy. Ani mě kurva nenapadne nechat se do téhle pozice natlačit ještě v umělecké tvorbě. To ať ty básně radši nikdo nečte, než abych je psala podbízivě.

TLDR: Moje texty nejsou špičková poezie, spoustě lidem se nelíbí a to mi žíly netrhá. Ale nechci je postovat do prostředí, kde se hraje na rozdělené role "mistrů, co ždímou z lidí maximum" a "žáků, co potřebujou dostat přes držku". A píšu to sem explicitně, protože když jenom po anglicku zmizím, začnu mít za půl roku zase roupy sem něco vložit. A zase to povede k tomu, že se úplně autorsky zablokuju.

BURKHAR: Slovní hříčka se mi líbí, ale chtělo by to v tomto případě udržet rytmus, aby to nekulhalo.

JJOXER: Pokud jde o tohle, tak si dovolím jeden osobní poznatek ze snažení "o dveře vedle". (Ale ono je to do značné míry použitelné obecně.)

Můj mistr na jazzovou hru je mi neuvěřitelným zdrojem inspirace i hrubého pojebu. Posouvám se kupředu díky "okamžiku nejvyšší naléhavosti" (jeho termín), který je ve mně usazen jako hluboké rozhodnutí, ale směr držím jen díky jemu.

Spousta lidí ho nemá ráda, říkají, že je hrubý a že je spíš odrazuje. A já jim říkám, že to je otázka role. Role učitele je politicky korektně a přívětivě přivést žáka na obvyklou úroveň. Role mistra je vyždímat z něj maximum všemi prostředky. A kdo, kurva, potřebuje mistra, kterej na něj bude hodnej? Byl Bai Mei z Kill Billa hodnej? Ale to platí pro ty, co pociťují tu nejvyšší naléhavost. Ti, co to jen chtějí šolíchat, mistra nepotřebují vůbec.

Takhle to chodí v jazzu. V poezii je to možné interpretovat tak, že ti s nejvyšší naléhavostí potřebují od kritiků dostávat hlavně přes držku, protože ví, co chtějí. Slabší povahy potřebují chválit a "diplomy za vynikající snahu". A pro ty tu máme ten Azyl, Emotivní, Pochlubte se, atd.

JJOXER: Mám občas po chvále sklony být chvíli pyšný a to nemám tuze rád.

BURKHAR: Nereagoval jsem, anžto jsem neměl vyjasněný názor. Tak to často bývá. Beru nicméně na vědomí, že Tě nemusím šetřit. ;)

BURKHAR: Chvála může být zdrojem motivace, která je potřebná k produkci dalších děl. Dostatečně velká produkce potom může vést (a často vede) ke zlepšení kvality.

Všechno má svoje.