Tak mě napadlo, že ti, co se tu cítí opomíjeni, kterým se nedostalo očekávané konstruktivní kritiky, která bude plně respektovat jejich jedinečnost a také to, že "veškerý vkus je natolik subjektivní", že bych chtěl vidět toho smělce, který by se odvážil o něčem vyjádřit, že je to špatné, se dnes už přece mohou snadno obrátit na autoritu vyšší -- a především hodnější --, než jsem třeba já, či ostatní podobní blbci. (A nemusí zbytečně zaplavovat naši poštu výčitkami.)
V kontextu dnešních diskusí, komu a jak umělá inteligence nakonec sebere práci, či bude jeho jménem vytvářet plagiáty, přikládám tuto ukázku. Myslím, že v daném případě to uškodit nemůže.
P.S.
Jakožto profesionál v oblasti vývoje umělé inteligence (konkrétně strojového porozumění textu) podotýkám, že tento autentický text patří do cyklu: Jak jsem rozbil ChatGPT. ;)P.P.S.
Promiň,
SEKELLE! První odstavec se netýká Tebe. Měl jsem teď vyčerpávající debatu s někým jiným, leč jeho texty byly příliš (dlouhé a spletité), že se nehodily k tomuto experimentu. A Tobě jsem onehdy odepřel reakci, tak to tímto snad napravím. ;)
TOMASZ: A ještě bych tě moc poprosil o důkladnou literární kritiku k téhle básni:
Kotva
Rezavá stará kotva
uřezaná ze řetězu
leží na dně pod molem.
Sleduje stíny
a jejich kroky
na vrzajících prknech
opuštěná.
Ten kdo o ní ví
ji dávno zatratil
obrůstá planktonem
a smutně čeká
na konec světa.
ChatGPT: Tato báseň má temnou a melancholickou atmosféru a popisuje rezavou starou kotvu uřezanou ze řetězu, která leží na dně pod molem. Autor popisuje, jak kotva sleduje stíny a jejich kroky na vrzajících prknech a jak je opuštěna. V této básni lidský prvek zcela chybí, a to podtrhuje samotnou osamělost krajiny kolem kotvy.
Tento text může být metaforou pro ty osobní věci, které nás opustily nebo byly zavrženy, ale stále nás pronásledují a tlačí ke smutku. Kotva je opuštěna a zapomenuta, její někdejší účel mimo ni činí - a nyní je zaplněna planktonem. Ačkoli na takovou opuštěnou věc už nikdo nevěnuje pozornost, ona i nadále útočiště plavcům hledajících bezpečí.
Báseň má prostou, ale zároveň silnou formu, s minimálním použitím slov, která velmi silně evokují obrazy a nálady. Nálada, kterou vyvolává, je závislá na osobní interpretaci čtenáře, ale může být chápána jako symbol ztracených věcí, nedosažitelných snů nebo opuštěných myšlenek.