některé výjevy všedního života jsou... Chmmm, zvláštní, temné... Možná i trochu obskurní.
***
Nasedám do autobusu, který jezdí po tramvajových kolejích, jedu do jbc.
NA jednom místě sedí zarostlá smažka v pracovních hadrech, strnisko leze z umaštěné pleti, ten lesk je odporný. Všímám si --- nohy naboso v umouněných teniskách --- asi jede z pořádné jízdy, z loupeživé výpravy nebo z práce. Koneckonců - možné jsou všechny tři možnosti sloučené do jedné.
Tímto místem opovrhuji, jsem koneckonců už trochu fajnovka a jemný sýrový zápach dané osoby mě odpuzuje.
Sedám si tedy o kousek dál...
Vedle staršího jabloneckého vožungry... Vše se zdá v pořádku, než lehce podnapilý pán začne kašlat, mezitím ze sebe rytmicky vyráží slova "kurva piča" a opět kašle, opět rytmicky skanduje tu svou sprostou mantru.
Krom nutkání na pána zakřičet "při kašlání si dávám ruku před ústa!" cítím potěšení z toho, že nejsem držitel střelné zbraně. Živě si totiž představuji, kterak bych zadní část plynového autobusu SOR vymaloval jeho mozkem.
Po nekonečně dlouhé době pánovo kašlání ustane, se znepokojením registruji další projev, pán se vilně usmívá a hledí do střední části autobusu, tam se svůdně nakrucuje již notně odkvetlá zrzavá květinka. Po chvíli přisedá k pánovi, odhalí nekompletní chrup a...
"Víš, co jsem měla ráda jako malá holčička a co bych teď chtěla udělat?"
"Ráda bych si ti sedla na nohy"
"Ale mě nohy bolí"
"Mě zas bolí kunda!"
Za chvíli se dozvím, že dotyčná paní má doma šestirychlostní robertek, zbytek oplzlostí si vědomě zakazuji slyšet.
Je tu konečná, vystupuje smažka sýrového zápachu, podnapilý pán, trochu belhá, nakonec vystupuje i zavadlá květinka.
Všímám si, že i ona je v botech naostro, kecky jsou sešlapané a vypadá to, že je pohromadě drží jen špína.
Asi nějaký gang, no.