Páteční mejdan byl takový... Hektický.
Jak to vše začalo? Už vím.
Končí pracovní doba, jsem rozzuřený.
Zvyšuji hlas.
"Jsem konstantní a dlouhodobě zastávám názor nikoliv refugees welcome ale nazis out!"
Šéf zvyšuje hlas taky. Dozvídám se, že má rodina by zasloužila znásilnit a podřezat. Že měním kabáty.
Z mého hlasu trčí ledové ostří, připomínám, že jsem již 17. listopadu na demonstraci zdůrazňoval, že nejsem refugees welcome ale nazis out... Že nesnáším nacionalistické xenofobní blbečky...
Konverzaci zakončuji shrnutím, že šéf mele hovna a že je stejnej zmrd jako fundamentalisti z Islámského státu.
Poté přehazuji konverzaci na vedlejší klidnější kolej, potřebuji totiž zálohu na víkend.
***
Přicházím domů, líbám Páju. Zkoumavě hledím na její hezké oči. Jsou nalíčené... A široké.
"Ty si dnes smažila?"
Neodpovídá, po chvíli hovoří úplně o něčem jiném.
Jsem trochu nasraný. Sakra, posledně vydržela skoro 14 dnů.
Hlavou mi běží nápady. Dát jejím kamarádům lehké varování. Co se jim stane, když ji budou zásobovat.
Povzdechnu si, je to nesmysl.
Klasicky trochu zmatkuji, co si vezmu na sebe? Mám vystupovat, sice tam bude jen pár lidí, ale přeci. Balím věci, svítící míčky, svítící kruhy, flowery.
Vyrážíme.
V tramvaji jsme čtyři, hned se mě ostatní ptají, tak klasicky, máš něco na večer?
Vrtím hlavou. Žádné 2cb, žádné mdma, dnes se bude pít!
Tramvaj drncá, přesvědčuji Miloše, aby se mnou v únoru letěl do Saudské Arábie na vystoupení. Nechce se mu. Argumentuji penězi, tím že se vykoupeme v moři.
"Vole, podíval ses na mapu?"
Zatímco se ostatní tlemí, strnule čumím na wiki. Ten posranej Rijád je od moře dál, než Čechy od Baltu.
Dorážíme na místo, do bývalého kina, dnes tu bude narozeninový mejdan, dvě tři vystoupení, nějaké žonglování, raggajungle a dub, dubstep... Je tu málo lidí. Miloš mě rozesměje, jestli prý něco seženu. Ukazuju na ty dvě desítky lidí.
"Tady?"
Utahuji si, že je závislý.
Pak se tempo večera prudce zrychluje.
Přichází další lidé.
Renča má trému, dáváme si panáka, pak dalšího.
Oslavenec mi k mé nelibosti připomíná, že jsem akci slíbil moderovat.
Pája s další kamarádkou zjišťují, že nemají cigarety, vysvětluji jim, kde je nejbližší večerka.
Chvíli žongluji, zdravím všechny z žonglérské obce, objímám kamarádky.
Holkiy nejdou, jdu se podívat ven. Zde dochází k klasickému zvratu.
Když drogy nesháním, příjdou za mnou. Nebo přijedou.
Postávám venku, zastavuje známý taxikář, za chvíli v ruce držím tři tablety ve tvaru srdíčka.
Kráčím dovnitř.
Přichází holky. Dělíme se o tři tablety ještě s Milošem.
Zvrat. Čas začíná divoce pulzovat, smršťovat se, dilatovat.
Trousím do mikrofonu přiblblé a přisprostlé vtípky.
Achjo, proč tohle lidi nejvíc baví.
Vyhlašuji twerkařky z LBC.
Tableta nastupuje, čumím s pootevřenou pusou na jejich taneční číslo, zadečky se klepou, kamarádi vedle mě se tlemí, nazančuji utírání opratě od pusy.
Vyhlašuji další číslo, trochu mi pulzuje v uších. Má bývalá fireshow crew volně improvizuje, hraje k tomu našláplý dubstep.
Během vystoupení ke mně přiběhne má žonglérská partnerka, že musíme vystoupit ihned, protože za půlhodiny už nebude ničeho schopná.
Předvádíme vcelku průměrné číslo. Drobné chyby napravuji mikrogagy a kašpárkováním. Míčky i kruhy nám docela dost padají, naštěstí to na konci zachraňuje renča světelnou obručí.
Po vystoupení cítím že jsem moc. Piju a piju.
Přichází chvíle, kdy mám všechno zpřeházené a nevím v jakém sledu se co dělo.
Nevím, jak k tomu došlo, zkrátka klasika, výpadky paměti, jsme rozněžnělej jak idiot, najednou sedím na kolenech svý bejvalky Janči. Ono to zní divně, ale Jana je statná žena, o 7 cm vyšší než já, festovně stavěná.
Sedím jí na nohách. Jsem moc, svět se kolébá a vlní.
"Koukni na tuhle tvář, kterou si tak miloval."
Hladím Janu po tváři.
"Vyser se na ni. Je to fetka"
"To co potřebuješ máš před sebou" ukazuje pohledem na Renču...
"Renča je zadaná a..."
Nějaký šestý smysl mi říká, značně OPOŽDĚNĚ, abych se ohlédnul.
Pája stojí za mnou a celou dobu na nás konsternovaně zírá...
Odvádím ji stranou. Žehlím.
"Já tý krávě dám dělo!"
Líbám, šeptám, žehlím, držím za ruce, vymlouvám, domlouvám, omlouvám.
Mám časovou osu celou zpřeházenou.
Nevím, jestli následující epizoda byla před nebo po tomhle faux pas.
Tuším, že jsem snědl ještě půlku, dělím se s dalšími lidmi. Kamarádovi houbičkovi vkládám do úst dvě čtvrtinky, asi dvakrát mu vypadnou, sbírám je ze země a cpu je zpět znovu.
Přívaly emocí se mnou cloumou, jdu za Pájou.
Přerývaně ji říkám, že ji chci říci to, co tak nerad říkám. Že jsou to slova, kterými šetřím a ať si jich váží.
"Miluji tě, Pájo.
Pája se do mě zavine, vzdychá, silně mě objímá. Za chvilku se ode mě odtáhne, zmizí a opět se objevuje.
Podává mi černou krabičku.
"Víš, co s tím máš dělat."
Nechápavě hledím, beru krabičku do rukou, otvírám ji.
Ano, vím co s ní mám dělat.
Jdu na záchod, brčko hážu do koše, do toalety sypu obsah tří sáčků. Odhadem asi třičtvrtě gramu perníku. Za nažloutlými krystalky hážu do hajzlu i pytlíky a splachuji.
Jdu zpět k pódiu, hážu na zem černou lakovanou krabičku a v afektu ji rozšlapávám. Zúpětně si uvědomuji, že byla hezká a je jí docela škoda .)
Zbytek večera je takový... No, zkomprimovaný.
Ještě moderuji renegade show, kdy žongléři dělají drobné skeče a podle potlesku dostávají panáka.
Mohutně se napájím z krabice plné flašek. Medovina. rum, Negrita. Whisky. Medovina. Vodka. Negrita...
Záblesky.. Přichází skupina nových lidí. Záblesky, jsem na záchodě, foťákem drtím krystaly MDMA a dělám čáry...
Záblesky. Jedeme taxíkem domů.
Záblesky. Na baru sedí týpek karpo. Podsaditej potetovanej zhulenec, který zasvětil život boji proti islámu. Odebral si mě z přátel a prohlásil mě vyfetovaným vlastizrádcem. Jsem nervózní, nechci chytit tečku. Je vysoký asi jako já, asi i stejně těžký. Jenž to co já mám v zadku a pupku, on má v bicepsech a býčí šíji.
Záblesky.
Ráno se budím, tedy přesněji asi v pět hodin odpoledně. Zjišťuji, že mám na telefonu pavouka.Rozpačitě si vzpomínám, že jsem po příjezdu poprvé dobyl zadní vchod mé přítelkyně.
V hlavě mi zvoní, tisíce permoníků tluče kladívky...
Takovej obyčejnej žonglérskej mejdan.