LALINA: Bytosti si na tu otázku nikdy nedokážou odpovědět, ani vyšší ani nižší. Vycházím z toho, že vesmír je mentální a vědomí a co se mu honí v mysli, ví jen on.

Respektive by se dal vesmír považovat za formu vyšší bytosti(nebo AI), po které tak prahneme :) Pak co si myslí jeden vesmír, pochopí jen jiný vesmír :D
A tento znáte? Je táta vesmír, máma a vesmír a dítě vesmír a dítě vesmír upadne .... :)

Vím, že už to přeháním, ale lze zajít ještě dále než za vesmír?

IMHO vůbec nemá cenu se o tom bavit ani nad tím přemýšlet. Radši podme udělat sami sebe lepšíma a až budem umět využívat svoje možnosti na 100% tak bude i AI :D

IFANDAI:
HARDY:

není pravda, že nikdo zatím nenabídl různé ty smysly bytí a s ničím jiným nepřijde ani AI, než s různými nabídkami k přijetí či odmítnutí.
Ostatně smysl bytí může být pro AI zcela jiný než pro člověka. Člověka tvoří kromě jiných složek i ta hmotná, není možné ji od něho odtrhnout, elimonovat, extrahovat. Když to uděláme, nemáme už člověka a je tudíž nesmyslné a irelevantní pro nějaký takový neexistující konstruk hledat smysl jeho bytí či dokoli jiného ontologického. Respektive můžeme to provést, ale už to nebude smysl bytí člvoěka, takže nám to jako odpověď bude k ničemu.
A nakonec: i AI má jisté existenční nároky a ty musí být splněny, aby mohla existovat...

IFANDAI: každá filosofie se blbě čte, přímo jsem od něj četl pouze beletrii a poezii, filosofii mám načtenou z odkazu, jsou tam shromážděné seminárky a diplomky o Bondym z FF.
BTW: vedoucí těchto prací byl nějaký Zbyněk Fišer :-D

Akorát jsem narazil na tento klub, trochu to prošel, ale nečetl vše; mám kocovinu a bolí mě koneček levého ukazováku, takže bolí i psaní na klávesnici. Téma mně každopádně zajímá, tak se s vámi podělím o svůj pohled :)

INTELIGENCE - MYSL - VĚDOMÍ - mně tam chybí ROZUM a klidně bych tím nahradil tu INTELIGENCI. Podle toho, co jsem se v životě naučil, inteligence se mi jeví jen jako poměrně jednoduchý "nástroj"(!) rozumu. Je to rozum a vůle, které určují, jak dobře bude člověk hrát hru života, jejíž cílem může být pro každého něco jiného. Pro mě je to například poznání podstaty mysli a vědomí (a taky si rád zašukám a mám rád slivku, ale to je OT:)). Moje zkušenost ovšem je, že MYSL(zde možná v jiném významu než máte na mysli) a Vědomí s inteligencí mají málo společného a že více mi v poznání Mysli a Vědomí pomáhá meditace, která není až tak náročná na intelekt (tím vlastně chcu říct, že tam ani intelekt snad nezapojuju). Jinak také řečeno, v životě se snažím rozhodovat rozumně, nikoli intelektuálně (taky by vám to smrdělo?), to co mě "pohání" je vůle, a to jak jsem úspěšný, posuzuju jako vlastní moudrost (kdosi kdysi definoval moudrost jako umění hry života, a tato definice se mi líbí).

Co mě k tomu vede? Začnu tím, čemu se dnes říká test inteligenčního kvocientu, aka IQ test. 90% a víc lidí v ČR ho beztak dělalo, ale co on vlastně testuje? Záleží samozřejmě na typu testu, ale vesměs se jedná o úkoly jako v základní matematice, rozpoznání obrázků, tvarů a možná i postřeh, je-li test na čas. Vyjde Vám číslo okolo stovky a snad i víc, a víte, že umíte třeba rychleji počítat než hen Jožka. Tak sakra, jaktože Jožka má úspěšnou firmu a měsíc v roce tráví v Thajsku s mužatkama? :)
Je to vlastně test výpočetní kapacity, ne toho jak bude člověk úspěšný ve své "hře" (takže nechápu proč se mu věnuje tolik pozornosti) a uplně nevystihuje podstatu intelektu, protože intelekt vlastně ani není o výpočtech (imho žejo).
To co měří IQ test, dneska počítače dělají líp jak lidi - jsou to matematické výpočty, rozpoznání obrázků (ksichtů třeba), překlady cizích jazyků a vůbec práce s jazykem (koho to zajímá, nechť hledá například "deep learning" algoritmy).

Když jsme u těch testů, v tzv. Turingově testu, bude úspěšný především ten, kdo má subjektivě lepší odpovědi na položené otázky. Posadte blbce vedle nějakého chatbota a pak se ptejte.

"Inteligence je duchovní schopností vytvářet ve vlastní duši řád a na základě respektu k mravním zásadám stanovit pro sebe samu cílové pořadí životních a duchovních hodnot." (Břetislav Kafka - Kultura rozumu a vůle)

I v tom citátu se bavíme o výpočtech - konkrétně o seřazení, klasický problém v IT. Problém je, co řadíme. Počítače seřazují akorát tak čísla v binární soustavě. Lidé seřazují "životní a duchovní hodnoty". Krapet rozdíl pro mě.

Vůbec celá myšlenka polidštování a přisuzování lidských vlastností počítačům je pravděpodobně zcestná. Dokud bude základem počítače CPU nebo nějaká jeho forma, tak je AI neuskutečnitelné. Změnit by to mohl kvantový počítač nebo biomechanika.

Kvantový počítač može byt sranda. Zabývám se mimo jiné celulárními automaty (hra Život), což je odvětví výpočetních algoritmů, kde by kvantový počítač způsobil naprostou revoluci, protože by se mezi stavy "univerza"(!) dalo přecházet okamžitě, a ne jako ted, kdy ve smyčce for procházíte jednotlivé buňky.
Pro mě je tam dokonce určitá příměra k Bohu. Bůh - kvantový počítač - který počítá příští "stavy" duší nebo atomů (su trochu ujetý no:)). Vezmete-li v úvahu další fakta (jak pro koho fakta) o vesmíru, jakože je mentální, tedy že je v podstatě Myslí, tak vás sama příroda (nebo Alláh, cokoli) vede k podstatě inteligence/mysli/vědomí, ať už umělé, nebo přírodní.

A pak se taky možem bavit o tom, co je v tomto vesmíru "umělé". Jestli je to jen to, co vyrobil člověk, tak to jsou umělé i pazourky, nože, motory a počítače - všechno. (hehe, berte to s nadsázkou a už se o tom radši nebavme jo? :))

Na filosofické důsledky existence "umělé inteligence" už nemám silu (vůle), ale navnadilo mě to, abych se podíval na další díl Ghost in the Shell. Doporučuju ;)

a jelikož se Asimov odkazuje ja další esej, hned ji sem hodim, ať navazuje (přestože v knize nejsou za sebou)

Isaac Asimov
Spojené inteligence

V eseji "Naše inteligentní nástroje" jsem nastínil možnost, že roboti by se mohli stát natolik inteligentními, až by nás nakonec byli schopni nahradit. S nádechem cynismu jsem podotkl, že vzhledem k trestnímu rejstříku lidstva by to vlastně mohla být docela dobrá věc.
V dnešní době se roboti rok od roku stávají stále důležitějšími a nenahraditelnějšími v průmyslové výrobě a třebaže - co se inteligence týče - jsou zhruba na úrovni idiotů, rychle se vyvíjejí.
Možná bychom se v tom případě na onu záležitost s nahrazením lidstva roboty (či vlastně počítači - které jsou skutečným řídícím mechanismem robotů) měli dívat zcela jinak. Výsledek samozřejmě závisí na tom, jak inteligentními se počítače stanou a zda budou o tolik inteligentnějšími než my, aby nás mohly považovat přinejlepším za své domácí miláčky a v nejhorším případě za dotěrný hmyz.
Inteligence patří mezi věci zcela obyčejné, takové, které lze měřit pomocí pravítka nebo teploměru (či v našem konkrétním případě pomocí inteligenčního testu) a pak je vyjádřit pouhým číslem. Pokud inteligenční kvocient průměrného člověka činí 100, pak v okamžiku, kdy průměrný počítač dosáhne na stupnici IQ 100 bodů, nastanou nám vážné problémy.
Ačkoliv, funguje to vůbec takovým způsobem? Tak těžko vystihnutelná vlastnost, jakou je inteligence, zajisté má své vlastní široké spektrum; jinými slovy - dá-li se to tak říci - existují odlišné druhy inteligence. Předpokládám, že jistou inteligenci si vyžaduje úkol napsat souvislý esej, zvolit správná slova a uspořádat je vhodným způsobem.
Také mám za to, že patřičnou inteligenci si vyžaduje úloha obeznámit se s nějakým složitým technickým zařízením, zjistit, jak funguje a jak by mohlo být vylepšeno - či opraveno, kdyby přestalo pracovat. Co se psaní týče, troufám si říci, že moje inteligence je nesmírně vysoká; ovšem s ohledem na jakékoliv řemeslnické a technické práce je povážlivě nízká. Čím v tom případě jsem - géniem či idiotem? Odpověď zní: ničím.
Jsem prostě jen dobrý v jedněch věcech a nejdou mi jiné - a to platí o většině z nás.
Zkusme se zamyslet nad původem inteligence - jak lidské, tak robotí. Lidský mozek je tvořen převážně bílkovinami a nukleovými kyselinami; je výsledkem evoluce tři miliardy let dlouhé a hnacími silami jeho vývoje bylo přizpůsobení a přežití. Počítače, na druhé straně, jsou vyrobeny převážně z kovu a elektronických součástek; jsou výsledkem zhruba čtyřicetiletého vývoje, jehož hnací silou byla touha člověka uspokojit své vlastní potřeby. Pokud existuje mnoho aspektů a druhů lidské inteligence, není už předem zřejmé, že inteligence lidí a robotů se od sebe budou diametrálně lišit už jen proto, že vznikly a vyvíjely se za velmi odlišných okolností a pod náporem rozdílných hnacích sil, a že jejich podstatou jsou zcela neporovnatelné materiály?
Mohlo by se zdát, že počítače, dokonce i ty poměrně jednoduché a primitivní, jsou v některých ohledech výjimečně dobré. Mají rozsáhlou paměť, ze které dokáží bleskurychle a neomylně vyvolat příslušná data, a také jsou schopny provádět povážlivá množství aritmetických operací, aniž by se unavily nebo dopustily omylu. Pokud by měřítkem inteligence měly být tyto schopnosti, pak jsou počítače již mnohem inteligentnější než my. Právě proto, že nás v tomto ohledu natolik převyšují, využíváme je množstvím nejrůznějších způsobů a víme, že kdyby všechny najednou přestaly pracovat, došlo by k bezprostřednímu zhroucení světové ekonomiky.
Tyto schopnosti však nejsou jediným měřítkem inteligence. Ve skutečnosti přikládáme tomuto druhu inteligence tak malou váhu, že bez ohledu na to, jak rychlý počítač je a jak ohromující jsou jeho řešení, vidíme v něm jenom přerostlé logaritmické pravítko bez špetky inteligence. Co se inteligence týče, lidskou předností se zdá být schopnost vnímat problém jako celek, přijít na jeho řešení díky intuici a jasnozřivosti; chápat nové kombinace; přicházet s novými tvůrčími nápady. Že by nešlo naprogramovat počítač, aby dokázal to samé?
Pravděpodobně ne, protože nevíme, jak na to.
Mohlo by se tedy zdát, že počítače lze vylepšovat z hlediska jejich omezené, krátkozraké inteligence a lidé (díky zvyšujícím se vědomostem a pochopení tajemství mozku, jakož i vyvíjející se technologii a genetickému inženýrství) se mohou zdokonalovat ve svém vlastním širokém spektru neohraničené, jasnozřivé, "dalekozraké" inteligence. Každý druh inteligence má své výhody a pokud zkombinujeme inteligenci lidskou a robotí - přičemž každá by zaplňovala mezery a kompenzovala slabá místa té druhé - mohli bychom se ubírat kupředu tempem mnohem rychlejším než každá z těchto inteligencí izolovaně. Nepůjde přitom o soupeření nebo vystrnadění jedné druhou, ale o spojení inteligencí, fungujících v rámci přírodních zákonů mnohem výkonněji, než by to dokázala každá z nich samostatně.

tak jsem narazila konečně na ty Asimovy eseje o robotice, začnu tím asi nejvíc se vztahujícím k našemu tématu, ale postupně je sem asi dám všechny. takže zde je první:

Isaac Asimov
Naše inteligentní nástroje

Roboti nemusí být příliš chytří, aby byli dostatečně inteligentní.
Byli bychom navýsost spokojeni, kdyby robot dokázal plnit jednoduché příkazy a vykonávat domácí práci, nebo rutinním, neustále se opakujícím způsobem řídit primitivní stroje.
Zkonstruovat robota není snadné, protože pokud má mít alespoň přibližně lidský tvar, musíte do jeho lebky instalovat velmi kompaktní počítač. A vyrobit dostatečně složitý počítač, stejně kompaktní jako lidský mozek, je také nesmírně obtížné.
Ovšem pomineme-li roboty, nač si lámat hlavu s výrobou tak kompaktního počítače? Součástky, které tvoří počítač, jsou stále menší a menší - od elektronek přes tranzistory k nepatrným integrovaným obvodům a silikonovým čipům. Jak by to asi dopadlo, kdybychom za použití těchto miniaturních součástek vyrobili "supersložitý" umělý mozek?
Příliš velký mozek by nakonec začal ztrácet svou výkonnost, protože nervové impulzy by se nepřenášely dostatečně rychle. Dokonce i ty nejrychlejší nervové impulzy cestují rychlostí pouze okolo 3,75 mil za minutu. To znamená, že nervový impulz dokáže urazit vzdálenost z jednoho konce mozku na druhý za jednu čtyřistačtyřicetinu sekundy, ovšem v mozku devět mil dlouhém, umíme-li si takový vůbec představit, by nervovému impulzu trvalo překonat vzdálenost z jednoho konce na druhý 2,4 minuty. Veškeré přednosti tohoto enormně velkého mozku by přišly vniveč díky dlouhé době potřebné k předání a zpracování informací.
Počítače však využívají elektrické impulzy, které se pohybují rychlostí převyšující 11 milionů mil za minutu. V tomto případě by jedna čtyřistačtyřicetina sekundy byla potřebná k tomu, aby elektrické impulzy překonaly vzdálenost z jednoho konce na druhý v počítači, který by měl 400 mil na šířku. To znamená, že dokonce i počítač velikosti asteroidu by dokázal zpracovávat informace stejně rychle jako lidský mozek.
Zkusme si tedy představit počítače konstruované ze stále dokonalejších a miniaturnějších součástek, stále složitěji a důmyslněji mezi sebou propojených, a představme si také, že jsou stále větší a větší. Nedopadlo by to nakonec tak, že počítače by byly schopné zastávat veškeré funkce lidského mozku?
Existují teoretické hranice, omezující inteligenci počítače?
Nikdy jsem o žádných neslyšel. Mám dojem, že pokaždé, když se nám podaří vtěsnat do daného prostoru větší množství složitějších součástek, získáme dokonalejší počítač. A stroj, který dokáže víc, získáme i tehdy, když při zachování stejné hustoty a složitosti součástek na daný prostor vyrobíme větší počítač.
Až nakonec dokážeme zkonstruovat počítač dostatečně složitý a dostatečně velký, proč by nemohl dosáhnout lidské inteligence?
Vždy se najdou lidé, kteří nevěřícně zavrtí hlavou a namítnou: "Ale jak by počítač mohl například složit velkou symfonii, vytvořit vynikající umělecké dílo či přijít s převratnou vědeckou teorií?"
A já vždy odolávám pokušení odpovědět na jejich otázku další otázkou: "A vy to snad dokážete?" Ano, jistě, jsou lidé s inteligencí průměrnou a jsou mezi námi géniové. Jejich genialita je ovšem dána pouze jistým, velmi složitým uspořádáním atomů a molekul v mozku.
Jejich mozky v sobě skutečně neskrývají nic jiného než jen obyčejné atomy a molekuly. Pokud bychom stejně složitým způsobem dokázali uspořádat atomy a molekuly v počítači, byl by stejně inteligentní jako kterýkoliv lidský génius; a skutečnost, že jednotlivé součásti by nebyly tak drobné a jemné jako ty v lidském mozku, by bylo možné kompenzovat většími rozměry.
A zas už v duchu slyším námitky: "Počítače ale přece dokáží dělat jen to, k čemu jsou naprogramované."
Odpověď zní: "To je pravda. Lidské mozky ale také dokáží jenom to, k čemu jsou naprogramované - svými geny. Součástí naprogramování mozku je schopnost učit se, a tato schopnost by byla i součástí komplexního naprogramování počítače."
Pokud tedy dokážeme zkonstruovat počítač stejně inteligentní jako člověk, proč by vlastně nemohl být ještě inteligentnější?
Vskutku, proč ne? Možná právě toto je podstatou evoluce. Tři miliardy let trvalo, než v důsledku nahodilého vývoje atomů a molekul konečně došlo ke vzniku druhu natolik inteligentního, aby dokázal další krok ve vývoji učinit během staletí či dokonce pouhých desetiletí.
Teprve pak se věci skutečně mohou dát do pohybu.
Pokud se ale počítače stanou inteligentnějšími než lidé, nemohlo by se stát, že nás zcela nahradí? A proč by nemohly? Možná by byly stejně laskavé, jako jsou inteligentní a prostě by naši rasu nechaly v klidu vyhynout. Možná by si nás držely jako domácí mazlíčky nebo by pro nás vyhradily rezervace.
Zamyslete se také nad tím, co v současné době provádíme sami sobě - všem živým bytostem a planetě, kterou obýváme. Možná už nastal čas, abychom byli nahrazeni. Možná, že skutečné nebezpečí spočívá v tom, že nestačíme vyvinout dostatečně inteligentní náhradu dřív, než bude příliš pozdě.
Zamyslete se nad tím!

Tuto úvahu čtenáři předkládám pouze jako jedno z témat k zamyšlení. Se zcela jiným názorem přicházím v eseji "Spojené inteligence", který najdete dál v této knize.