Já taky dělám školu, do toho mám spoustu přátel, byla jsem zvyklá na celkem aktivní společenský život a najednou šup, vše je úplně jinak a opravdu jsem do toho vlítla hopem. ALE vůbec nelituji a kromě toho, že je to někdy pěkný stereotyp, tak se těším z každé chvíle s ní, baví mě být mámou, starat se o ní, mít zodpovědnost a prostě být tu pro někoho, vím, že ne vše půjde lehce a snadně, že udělám tisíce chyb, že jsem jen člověk, ale ráda bych to dělala nejlépe, jak dovedu.
Zrovna dneska jsem byla s malou nakupovat, byly jsme v obchodě a Laduška začala poplakávat, nelíbilo se jí v kočárku, protože dobře neviděla (zatím v kočárku leží a pokud nespí, tak se tam prostě nudí) a tak jsem si ji vzala do náruče a jednou rukou ji nesla a druhou vezla kočárek, do kterého jsem si dala košík s nákupem, hned přestala plakat a pozorovala ten šrumec kolem. Já jsem k ní mluvila a povídala jí, co všechno nakupuji a co budu vařit a tak (dělám to s ní takhle pořád, popisuji ji, co prostě dělám:-)) Sice to bylo trochu náročnější nakupování, ale nijak mi to nevadilo, byla jsem nadšená z toho, jak je Lada nadšená a jak byla na všechno hrozně zvědavá. Trochu jsem v krámě budila pozornost, dokonce mi jedna paní, kterou znám od vidění, řekla něco v tom smyslu, že si ji takhle naučím a už nebude nikdy chtít do kočárku a že ona ví o čem mluví.. :-D Tak jsem si tak vyvodila, že v dnešní době je divnější chovat své dítě na veřejnosti, než mu dát na zadek.