• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    JESTERKA_NA_ZDI: pokud do toho zakomponuju Čtyři dohody (včetně Páté o všem pochybujte), tak je to srozumitelnější.
    U Aldort se mi ještě líbí její metoda samozklidnění a hry na "přetočení na začátek", když člověk ustřelí.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    JESTERKA_NA_ZDI: k tomu dotaz na aldort, ktery padl v brne: jak jste se naucila milovat sebe a tudiz i deti? -- ja nevim, mam to tak prirozene, mela jsem celkem ok detstvi.

    :-)

    takze s tebou plne souhlasim, i v tech dalsich bodech co pises
    JESTERKA_NA_ZDI
    JESTERKA_NA_ZDI --- ---
    YMLADRIS: mi přijde, že to co činí Aldortovou pro mnoho lidí tak radikální je opomenutí základu na kterém to staví a bez kterého to není možné pochopit a jeví se to jen jako pro hrstku vyvolených supermatek atd. a to je velmi zřetelné i z DušeK - úvod bez kterého nemůže začít říkat nic dalšího je o pocitu viny a nakládání s ním a pak také o tom, že děláme vše co nejlépe co v dané situaci dokážeme(tudíž jde o to přivlastnit si tento postoj a negenerovat si další pocity viny - je to jako ve 4 dohodách) Pro mě po pochopení a přijetí těchto předpokladů se ta radikalita naprosto rozpouští.
    A Abych nebyla jen teoretik kecající tak pro mě je ten její pohled jako takový světlo na cestu - nejde o to kráčet po stejné cestě jako ona, protože každý jsme jiný s jinýma výchozíma podmínkama, ale spíš si ujasnit ten směr o který mi vlastně ve vztahu s dětma a k dětem jde. Celý ten její koncept mi přijde jako velké "evangelium lásky" ale jeho předpokladem je uzdravený vztah sám k sobě(no a na tom jsem se zatím zasekla) a na tom základě vylepšování své schopnosti milovat sebe i druhé no a bez toho je to prostě příliš velké břemeno na to to unést, ale příjde mi škoda ho proto zatracovat úplně.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    Šmarjá jsme jen lidi, prostě když je někdo nemocný nebo unavený, vyčerpaný, tak se musí pochválit za to,že vůbec funguje a ty děti obstará a ne se odsuzovat za křivý pohled a tón. Mít děti není o tom, že ho můžou mít jenom zdraví a silní jedinci, naprosto dokonalí, z toho bych jako budoucí dospělý měla jen mindrák, ale spíš jim ukázat, že i dospělý může udělat chybu, omluvit se za něj, že máma není Bůh, ale taky jí něco může být apod.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    TORUVIEL: diky za toto, to mi pomohlo. Porozumet - ze lidi maji obavu o svou svobodu a to se jim promita do hlasek typu "takhle z nej udelas panovacneho fakana". Cili priste na to muzu odpovedet ve smyslu ze rozumim ze ztrata svobody je fakt blba a mam to na pameti atd. "validate & empower" ten jejich strach
    ORIKA
    ORIKA --- ---
    YMLADRIS: no, ja prave dokazu nehezky rvat a byt zla/urejpana a to mi dost vadi a fakt, ze toho pak lituju a omlouvam se to nespravi..bojuju s tim, protoze si uvedomuju, ze to pro deti neni dobry
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    YMLADRIS: Jo, tenhle problém mám ve stresu taky, když jsem přetažená, jsem protivná a zlá na všechny a všechno okolo, proto taky píšu, že ačkoli v principu souhlasím s tím pohledem, nepřijde mi dobré nechávat to takhle daleko zacházet pravidelně. Rozdíl mezi mnou a mým mužem je nejspíš v tom, že on má mnohem níž tu hranici, kdy se jeho aktuální potřeba stává tou absolutní prioritou. Prostě má níž ten práh, co ještě snese, protože dítě (nebo jakákoliv jiná věc) je v tu chvíli důležitější. Já mám v sobě jakožto máma prostě někde zakódováno, že dítě má přednost a dokud únavou nepadám za chůze, je utišit dítě důležitější než vyspat se. Můj muž tohle nemá, jemu stačí prostě obyčejně "být ospalý", aby svůj spánek považoval za důležitější než dítě řvoucí v postýlce.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    ORIKA: tak to mozna nejsi az takovy zly debil jako ja, protoze moje selhani "nezvladam, musim prijmout pomoc" je proste nula nula nic oproti selhavani "ublizuju lidem zakerne zle nekontrolovatelne", kdyz se propadnu do toho vnitrniho zleho ublizeneho decka... ... takze to mi zasadne pomaha s prevenci :)

    tak preju at se dari to nejak posunout
    ORIKA
    ORIKA --- ---
    YMLADRIS: ja jsem prave bohuzel nastavena tak, ze se snazim vsechno v co nejvetsi mire zvladat sama, mam problem si rict o pomoc, protoze to vnimam jako svoje selhani..uvedomuju si, ze to je chyba a nesmysl a bojuju s tim, ale moc mi to nejde..je ale fakt, ze muz je dlouhodobe pryc a ja jsem s detima sama, takze kdyz jsme tu vsichni lehli, tak jsem pomoc od rodicu prijala vic nez rada
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    ORIKA: zdravim sestru :)
    resim to maximalni prevenci, nemam problem se vykreslovat jako neschopna nemocna nana, jen abych ziskala co nejvic podpory dalsich lidi, protoze cim vic podpory, tim mene stresu pro decko. Jak to resis ty?
    ORIKA
    ORIKA --- ---
    YMLADRIS: jezis, ja jsem tak rada, ze tohle pises..s tim stresem a nasledne svym chovanim v takove situaci mam totiz stejny problem jako ty
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    INUSHKA: moje namitka je, ze je 'vedecky dokazano', ze od urcite urovne stresu se ti rozpoji cosi v mozku a reflexivne se spousti fight/flight reakce, receno popularni psychologii zacinas se chovat logikou predskolaka, bojujes zdrhas voli ruzny nee treba optimalni reseni. Treba ja se od urcite miry stresu chovam jako zly debil a nemuzu si pomoct. Takze ano, muzu jeste vydrzet nespat (neusinam ve stoje), ale nejsem schopna se chovat jako dospely soucitny laskavy clovek. A v tom vidim to riziko pristupu "kdyz bys to fakt potrebovala uz bys spala". Tvuj manzel tam ten mezistupen nema , tj. bud se chova jako dospely anebo spi? Kdyz je fakt hodne unaveny a nevyspaly, porad je schopen jednat tak, ze to zpetne nemusi hodnotit jako fakt blby?

    Jeden z mych prubeznych zivotnich cilu je naucit se s tim stresem zachazet, zachovat si dospelou integritu i kdyz je mi fakt zle, ale proste tam nejsem. Aldortova tam asi je (podle toho jak ji rozumim) a mam ji trochu za zle to, ze asi nema dost empatie pro lidi, kteri toto neumi a jeji uceni na ne muze moc nakladat. ALe na druhou stranu, treba to rodicum fakt pomaha... takove to nepodlehat detinskym zachvatum jak to mame hrozne tezky a rict si ze to jsou jen myslenky, takovej jako budhismus v realu. Je fakt ze nekolikrat jsem se skrz fakt neprijemne stavy (90 minutovky ve tri rano atd., vsak to zname vsichni) jako by "promeditovala" do fakt super stavu prijeti a odevzdani a vlastne radosti a vdecnosti... a to mam taky z aldort. Cili jeste mozna je to tak, ze na kazdyho pusobi jinak a funguje / nefunguje mu v navaznosti na jeho vlastni vychodiska.

    To si precti, ma to asi sto stranek... proste takove minipribehy, situace s detma, a jak by to ona resila, zpravidla jinak nez predchozi generace. Je i audiokniha co namluvil Dusek, na audioteka.cz je kapitola zdarma
    ONA_MAKARONA
    ONA_MAKARONA --- ---
    INUSHKA: Tohle je moc zajímavý - to s tím, že když mám opravdu vnitřní potřebu, tak to dítě respektuje a zařídí se nějak.. Protože mě se stalo něco podobného a to 2x za sebou. Jednou to bylo v září, kdy jsem měla svatbu a asi týden dopředu jsem se šíleně strachovala, jak to bude s malou, jestli nebude brečet při obřadu, jestli nebude mít hlad (jen jí kojím, z láhve pít nechce) a já se budu muset někde složitě soukat ze šatů apod. No prostě měla jsem z toho hrůzu, ale úplně zbytečnou, protože Lada celou dobu byla tak klidná a hodná, jako ještě nikdy ne. Skoro pořád spala nebo jen tak ležela v kočárku, za celý den ani jednou nezabrečela, což se mi snad nikdy nestalo. A asi měsíc nato jsem chytla nějakou šílenou virózu, měla jsem 39 teploty, migrénu, no prostě mi bylo zle. A Lada opět byla celý den hodná, spala, když jsem spala já a prostě to se mnou v klidu vydržela :-) Nevím, jestli to byla jen náhoda nebo na tom opravdu něco je, že to ty děti vycítí a takhle ti pomáhají:-)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    YMLADRIS: Já teda přiznávám, že jsem Aldort stále ještě nečetla, protože z toho, co jsem pochytila v různých diskusích, jsem získala dojem, že i na mě bude moc radikální. Ale to, cos teď napsala o těch potřebách, mě zaujalo - "jako by se dalo volne operovat fyzickymi potrebami, napr spankem. ona v brne rikala, ze si jen myslime ze potrebujem spat ale ze pokud aktualne nespim, znamena to holt ze to jeste nepotrebuju tak nutne".
    Já samozřejmě nevím, jak to přesně myslela Aldort, nicméně dost často mi vpodstatě stejné věci říká manžel a toho intepretovat můžu. Myslí to tak, že kdybych OPRAVDU potřebovala spát (nebo cokoliv jiného) a byla by to ta nejdůležitější potřeba a nejvyšší priorita, tak bych prostě spala. Bylo by mi jedno, že není uklizeno, že dítě řve, že nemáme, co k večeři, prostě bych si nějak, jakkoliv zařídila, abych mohla spát. Pokud nespím, znamená to, že mám v tu chvíli i jinou potřebu, která má stále vyšší prioritu a je pro mě v tu chvíli důležitější - třeba zařídit, aby dítě neřvalo nebo uvařit večeři. O pořadí těch priorit si rozhoduju sama a když se vzájemně vylučují, musím se s tím nějak srovnat a vybrat si.
    Když jsem unavená, tak mě tenhle jeho přístup taky vytáčí, ale ve světlých chvilkách musím racionálně uznat, že něco pravdy na tom je. Taky je pravda, že když jsem fakt tak unavená, že usínám za chůze, tak dokážu zaspat i ten řev a Malvína to po chvíli v postýlce většinou vzdá a vytuhne taky, když vidí, že já fakt spím a že se mnou žádná zábava nebude. Jenže tak moc unavená jsem málokdy a taky si nemyslím, že by bylo dobré nechat to tak daleko zajít pravidelně. Druhá věc, která s tím souvisí, a kterou jsem tu už v různých klubech několikrát psala a na Malvíně ji mám v praxi ověřenou, je ta, že když něco opravdu hodně vnitřně potřebuju nebo chci, tak to dítě prostě respektuje, smíří se s tím jako s daným faktem. Čili když opravdu nutně potřebuju spát, tak mě prostě nechá (i když třeba až po chvíli zkoušení, jestli to fakt myslím vážně). Na tohle se mi většinou dostává reakce, že ale já mám tu hodnou holčičku, na což nemám moc obranu, protože to se prostě nedá dokázat, jestli je taková od přírody nebo vlivem výchovy a v jakém poměru (ačkoli je zajímavé, že cizí lidé, kteří nás potkávají osobně, často naopak tvrdí, že Malvíně koukají z očí čertíci, že je vidět, že má svou hlavu a že to s ní asi nemám lehké).
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    Napsala jsem to tak kostrbatě, určitě o tom mnozí už mudrovali a vymudrovali to lépe. Je asi dobré nepředávat svým dětem své strachy, na dětech je to dobře vidět, jsou nám dobrým zrcadlem a často si to člověk uvědomí až díky nim, jaké záseky má v hlavě a co to zrcadlí do okolí. Zásadní je podle mě žít v přítomnosti, nereflektovat příliš situace minulé (chováš se takhle blbě pořád, seš takovej a makovej...) ani nepředjímat budoucí (budeš takovej a makovej), řešit konkrétní situace, které jsou teď a tady, jednat dle svého svědomí, intuice...

    Když se mi takhle snaží někdo naočkovat nějakej strach do hlavy, jako třeba "nechovej tolik to dítě, rozmazlíš ho", tak je dobré od toho odstoupit a nevpouštět si to do sebe, ono už tak má každý člověk vlastních strachů dost. Ale někdo je k tomuhle vnímavější a snadněji nasává tyhle vlivy z okolí, někdo je stabilnější a nic s ním neotřese. Mě v tomhle dost dobře trénuje tchýně (díky jí za to, jako fakt, dřív bych to neřekla, to mě jen štvala, ale každej člověk je nám tak trochu učitelem...), ta na lidi chrlí tyhle strachy neustále, až si časem člověk říká, že to snad není možný, a už se nad tím jen pousměje a vůbec si to nebere k srdci. Tchýně to má asi takové jakési řešení, kdyby si ty strachy nechala uvnitř v sobě, to by se z toho musela zbláznit. Tak je vychrlí na okolí a oni se už nějak obrní (a taky že jo, můj muž je ultraflegmatik, tchán též, a já taky začínám být).
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    ONA_MAKARONA: To z lidí mluví podle mě jen strach. Tohle provází dost lidí, je to taková rozpolcenost, na jednu stranu strašně touží po lidské blízkosti a sdílení, na druhou stranu se ale bojí, že tím bude omezována jeho svoboda. Začíná to už od narození, a to jak u dítěte, tak u rodiče. Třeba když matka už toho má plné kecky a konečně je doma sama, tak najednou je jí úzko a chtěla by to dítě zase zpět, ačkoliv když ho má u sebe, nedovede si to třeba ani užívat a je zase ve stresu z toho, že dítě po ní pořád leze a něco chce. To samý se dá pozorovat u matek dospělých dětí, kdy ta matka třeba na jednu stranu je ráda, že už má koneně "volno", ale na druhou stranu v tom volnu často štká, že jí už děti vyletěly z hnízda...a když se nějaké dítě třeba vrátí, tak ho zase nabádá, aby se osamostatnilo. Tohle chce trochu vědomější přístup, podívat se, odkud tenhle strach přichází a jak vzniká, kde to má kořeny, a pak se s tím dá pracovat.
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    ONA_MAKARONA: On asi tuší, že to řeším, páč včera usnul v jedenáct a spal až do šesti ráno:))Poprvé asi po dvou měsících. Já se picnu:) Nebudu to tu zahlcovat tímhle, musím ho asi jen nechat spát míň přes den.
    (Jinak ano, byly i dny, kdy pořádně nespal od 16:00 do těch tří a nebo usnul jen na chvilku). Díky!
    ONA_MAKARONA
    ONA_MAKARONA --- ---
    WRNQ: A přes den ti spí? Nebo to je prostě od odpoledne vzhůru až do 3 do rána? Nebo ti usne jen na chvilku a zase se budí?
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    ONA_MAKARONA: No, jsou mu 4 měsíce. Sladký dostává jen a pouze mlíko:) Když byl menší, tak jsem fakt od sedmi, osmi svědomitě uspávala, nosila, nosila, nosila, potichu zpívala, houpala, šuměla, whatever. Jenže pan miminko má už skoro 8 kilo a to už tři hodiny na ruce fakt nedávám, nejsem Rambo:) Pak jsme to vzdali, řekli jsme si, ať se unaví. Mám dokonce video, je půl druhý ráno a on oči jak talíře, kope rukama a nohama, je jak na kokainu...To už se pak člověk jen zoufale směje:)
    Prostě budeme muset být důslednější a vytrvalejší v tom uspávacím klidovém módu. Bohatě by mi stačilo, kdyby se to posunulo aspoň na půlnoc, nemusí chodit spát v sedm, ale ty tři ráno jsou dlouhodobě na palici.
    ONA_MAKARONA
    ONA_MAKARONA --- ---
    Jo ale teď čtu, že máš ještě malý miminko, tak to asi proběhnout ne no, ale prostě nějak jinak ho utahat - nějakou hrou nebo tak.
    ONA_MAKARONA
    ONA_MAKARONA --- ---
    Já teda spím skoro kdykoliv, kdy usne Lada. Prostě odpoledne jde na hoďku na dvě spát, tak já taky. Jsem spáč a když nejsem vyspalá tak jsem nepříjemná, proto využívám jakoukoli chvilku, kdy můžu spát. A zatím mi to vyhovuje, úklid, vaření apod. si sice rozkouskovávám do celého dne, ale o spánek se okrádat nechci :)

    WRNQ: Zkoušela jsi ho večer pořádně utahat? Když byl brácha malý, tak taky vůbec nechtěl spát a ještě ke všemu je opravdu hodně hyperaktivní a tak s ním rodiče kolem 7-8 hodiny večer šli ještě na malou procházku, kde se proběhnul a pak rovnou do vany vykoupat a on usnul jak špalek. A hlavně nedávat před spaním nic sladkého.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam