YMLADRIS: mi přijde, že to co činí Aldortovou pro mnoho lidí tak radikální je opomenutí základu na kterém to staví a bez kterého to není možné pochopit a jeví se to jen jako pro hrstku vyvolených supermatek atd. a to je velmi zřetelné i z DušeK - úvod bez kterého nemůže začít říkat nic dalšího je o pocitu viny a nakládání s ním a pak také o tom, že děláme vše co nejlépe co v dané situaci dokážeme(tudíž jde o to přivlastnit si tento postoj a negenerovat si další pocity viny - je to jako ve 4 dohodách) Pro mě po pochopení a přijetí těchto předpokladů se ta radikalita naprosto rozpouští.
A Abych nebyla jen teoretik kecající tak pro mě je ten její pohled jako takový světlo na cestu - nejde o to kráčet po stejné cestě jako ona, protože každý jsme jiný s jinýma výchozíma podmínkama, ale spíš si ujasnit ten směr o který mi vlastně ve vztahu s dětma a k dětem jde. Celý ten její koncept mi přijde jako velké "evangelium lásky" ale jeho předpokladem je uzdravený vztah sám k sobě(no a na tom jsem se zatím zasekla) a na tom základě vylepšování své schopnosti milovat sebe i druhé no a bez toho je to prostě příliš velké břemeno na to to unést, ale příjde mi škoda ho proto zatracovat úplně.

Šmarjá jsme jen lidi, prostě když je někdo nemocný nebo unavený, vyčerpaný, tak se musí pochválit za to,že vůbec funguje a ty děti obstará a ne se odsuzovat za křivý pohled a tón. Mít děti není o tom, že ho můžou mít jenom zdraví a silní jedinci, naprosto dokonalí, z toho bych jako budoucí dospělý měla jen mindrák, ale spíš jim ukázat, že i dospělý může udělat chybu, omluvit se za něj, že máma není Bůh, ale taky jí něco může být apod.

TORUVIEL: diky za toto, to mi pomohlo. Porozumet - ze lidi maji obavu o svou svobodu a to se jim promita do hlasek typu "takhle z nej udelas panovacneho fakana". Cili priste na to muzu odpovedet ve smyslu ze rozumim ze ztrata svobody je fakt blba a mam to na pameti atd. "validate & empower" ten jejich strach

YMLADRIS: jezis, ja jsem tak rada, ze tohle pises..s tim stresem a nasledne svym chovanim v takove situaci mam totiz stejny problem jako ty

YMLADRIS: Já teda přiznávám, že jsem Aldort stále ještě nečetla, protože z toho, co jsem pochytila v různých diskusích, jsem získala dojem, že i na mě bude moc radikální. Ale to, cos teď napsala o těch potřebách, mě zaujalo - "jako by se dalo volne operovat fyzickymi potrebami, napr spankem. ona v brne rikala, ze si jen myslime ze potrebujem spat ale ze pokud aktualne nespim, znamena to holt ze to jeste nepotrebuju tak nutne".
Já samozřejmě nevím, jak to přesně myslela Aldort, nicméně dost často mi vpodstatě stejné věci říká manžel a toho intepretovat můžu. Myslí to tak, že kdybych OPRAVDU potřebovala spát (nebo cokoliv jiného) a byla by to ta nejdůležitější potřeba a nejvyšší priorita, tak bych prostě spala. Bylo by mi jedno, že není uklizeno, že dítě řve, že nemáme, co k večeři, prostě bych si nějak, jakkoliv zařídila, abych mohla spát. Pokud nespím, znamená to, že mám v tu chvíli i jinou potřebu, která má stále vyšší prioritu a je pro mě v tu chvíli důležitější - třeba zařídit, aby dítě neřvalo nebo uvařit večeři. O pořadí těch priorit si rozhoduju sama a když se vzájemně vylučují, musím se s tím nějak srovnat a vybrat si.
Když jsem unavená, tak mě tenhle jeho přístup taky vytáčí, ale ve světlých chvilkách musím racionálně uznat, že něco pravdy na tom je. Taky je pravda, že když jsem fakt tak unavená, že usínám za chůze, tak dokážu zaspat i ten řev a Malvína to po chvíli v postýlce většinou vzdá a vytuhne taky, když vidí, že já fakt spím a že se mnou žádná zábava nebude. Jenže tak moc unavená jsem málokdy a taky si nemyslím, že by bylo dobré nechat to tak daleko zajít pravidelně. Druhá věc, která s tím souvisí, a kterou jsem tu už v různých klubech několikrát psala a na Malvíně ji mám v praxi ověřenou, je ta, že když něco opravdu hodně vnitřně potřebuju nebo chci, tak to dítě prostě respektuje, smíří se s tím jako s daným faktem. Čili když opravdu nutně potřebuju spát, tak mě prostě nechá (i když třeba až po chvíli zkoušení, jestli to fakt myslím vážně). Na tohle se mi většinou dostává reakce, že ale já mám tu hodnou holčičku, na což nemám moc obranu, protože to se prostě nedá dokázat, jestli je taková od přírody nebo vlivem výchovy a v jakém poměru (ačkoli je zajímavé, že cizí lidé, kteří nás potkávají osobně, často naopak tvrdí, že Malvíně koukají z očí čertíci, že je vidět, že má svou hlavu a že to s ní asi nemám lehké).

Napsala jsem to tak kostrbatě, určitě o tom mnozí už mudrovali a vymudrovali to lépe. Je asi dobré nepředávat svým dětem své strachy, na dětech je to dobře vidět, jsou nám dobrým zrcadlem a často si to člověk uvědomí až díky nim, jaké záseky má v hlavě a co to zrcadlí do okolí. Zásadní je podle mě žít v přítomnosti, nereflektovat příliš situace minulé (chováš se takhle blbě pořád, seš takovej a makovej...) ani nepředjímat budoucí (budeš takovej a makovej), řešit konkrétní situace, které jsou teď a tady, jednat dle svého svědomí, intuice...

Když se mi takhle snaží někdo naočkovat nějakej strach do hlavy, jako třeba "nechovej tolik to dítě, rozmazlíš ho", tak je dobré od toho odstoupit a nevpouštět si to do sebe, ono už tak má každý člověk vlastních strachů dost. Ale někdo je k tomuhle vnímavější a snadněji nasává tyhle vlivy z okolí, někdo je stabilnější a nic s ním neotřese. Mě v tomhle dost dobře trénuje tchýně (díky jí za to, jako fakt, dřív bych to neřekla, to mě jen štvala, ale každej člověk je nám tak trochu učitelem...), ta na lidi chrlí tyhle strachy neustále, až si časem člověk říká, že to snad není možný, a už se nad tím jen pousměje a vůbec si to nebere k srdci. Tchýně to má asi takové jakési řešení, kdyby si ty strachy nechala uvnitř v sobě, to by se z toho musela zbláznit. Tak je vychrlí na okolí a oni se už nějak obrní (a taky že jo, můj muž je ultraflegmatik, tchán též, a já taky začínám být).

ONA_MAKARONA: To z lidí mluví podle mě jen strach. Tohle provází dost lidí, je to taková rozpolcenost, na jednu stranu strašně touží po lidské blízkosti a sdílení, na druhou stranu se ale bojí, že tím bude omezována jeho svoboda. Začíná to už od narození, a to jak u dítěte, tak u rodiče. Třeba když matka už toho má plné kecky a konečně je doma sama, tak najednou je jí úzko a chtěla by to dítě zase zpět, ačkoliv když ho má u sebe, nedovede si to třeba ani užívat a je zase ve stresu z toho, že dítě po ní pořád leze a něco chce. To samý se dá pozorovat u matek dospělých dětí, kdy ta matka třeba na jednu stranu je ráda, že už má koneně "volno", ale na druhou stranu v tom volnu často štká, že jí už děti vyletěly z hnízda...a když se nějaké dítě třeba vrátí, tak ho zase nabádá, aby se osamostatnilo. Tohle chce trochu vědomější přístup, podívat se, odkud tenhle strach přichází a jak vzniká, kde to má kořeny, a pak se s tím dá pracovat.