NEMESISS: s tim ze te stvou druzi lidi aldort casto pracuje na tech svych seminarich. ptas se recnicky nebo fakt se chces povznest? (zda se mam vypisovat s metodou) pokud jo, napis konkretneji co te vytaci, napr Rodice by mne meli chapat bez zduvodnovani mych voleb, nebo co je to co stve?

NEMESISS: na blbý poznámky příbuzných si asi nezvyknu nikdy. Ze začátku měla část rodiny také tendence dávat nám rady a pokyny co děláme podle nich blbě - "proč to dítě máte v zavinovačce", "čekám kdy už konečně přestaneš kojit abych mohla hlídat", "my jsme děti jen položily do postýlky a oni tam samotný usnuly", apod...
Řešením je jisté detaily těmto příbuzným prostě nesdělovat. To jak v noci spolu spíme je naše intimní záležitost a nikomu do toho nic není. Kojení větších dětí po zavedení příkrmů už je jen ráno a večer opět za dveřmi ložnice. Nošení v šátku/v nosítku je v dnešní době už naprosto běžné a není to žádná rarita jako to bylo ještě před pár lety.

NEMESISS: Mám oboje prarodiče v bezprostřední blízkosti. Náš Karel má také 5 měsíců. Moji rodiče jsou v pohodě a jsou šťastní, že Karla vychováváme k spokojenosti a bez stresu. Při mojí výchově pochopili, že děti jsou různé a s některými je to obvzvláště složité. Myslím, že je nepřekvapuje, že jdeme nekonvenční cestou a podporujou to. Manželovi rodiče jsou úplně jiná sorta lidí. Ovšem tady jsem si už před svadbou prozíravě pečlivě vytvořila image asociála a kontroverzní osobnosti, takže kolem mně našlapují po špičkách. Nejhorší je manželova babička - bývalá učitelka v mateřské škole. Z té lezu po zdi. Hned na začátku jsem ji upozornila, že věci jsou teď jinak. Jak pořád s tchýní řešily, na koho je podobný a jak bude rozmazlený, tak jsem jim řekla, že je podobný sám na sebe a bude z něho prostě Karel a hotovo :-) Docela se uklidnily. Naštěstí manžel mě podporuje.

NEMESISS: to jako máš 5ti měsíční dítě odstavit od prsu? Co by moje žena dala za to, že by mohla kojit - v této době u mléko přišla a musíme umělé :(. Kojit se má minimálně rok a klidně i déle, dokud to jde. Příkrmy až taky klidně od prvního roku, když je mléka dost.

Hlavně je to TVOJE dítě a ne jejich, nemají ti do toho vůbec co říkat. Co je má co dráždit tvůj přístup. No prostě chci tím říct, že bych byl docela drsnej až agresivní - jako matka zahnaná do kouta, co brání svoje dítě. Klidně bych jim vyhrožoval, že je nepustím do domu atd. Neboj se je naštvat/urazit/odpudit, protože tohle je nejdůležitější věc v tvém životě, za nic jinýho se nevyplatí víc bojovat!!! Jestli tě mají opravdu rádi, tak tě přeci musí tolerovat a pochopit. Co je pro ně důležitější? Jejich názor a nebo váš vztah?

To čím se obhajuješ jsou prachsprosté pravdy, za to se necit divně. Nošení je přesně proto lepší, že máš volné ruce a dítě nemusí brečet odložené. Mimino v postelí spí celou noc v klidu, žádné buzení a brečení. O kojení jsem psal.

Naštěstí nežijeme blízko nikoho z rodiny. Ženě je občas sice smutno, ale tohle za to podle mě stojí.

Dovolím si otázku na téma zvládání rad a pokusů o vměšování se ze strany prarodičů/ostatních členů rodiny. Jak dlouho Vám trvalo, než jste si "sjednali pořádek"/zvykli/povznesli se, popř., jaký na to máte recept?
Máme skoro 5timěsíčního chlapečka a shodou okolností teď bydlíme dost blízko mojí rodiny, v 60ti tisícovým městě. Já byla docela dlouho v zahraničí a teď jsme tady a ještě s miminkem a prostě...uf, už mi z toho začíná hrabat, všechno je dost dráždí, především teda nošení, spaní v posteli, můj sen dlouho kojit atd. Volím teď útěkovou metodu, a to sice, že všechno obhajuju tím, že je to tak pro MĚ lepší, tedy v Manduce mám volné ruce a dostanu se všude, s miminkem v posteli se lépe vyspím JÁ, když kojím, nemusím mimču připravovat jídlo atd. atd. (je hrozné, že je to uklidní), ale necítím se pohodlně.

Jak často k Vám chodí na návštěvu prarodiče, ostatní členové rodiny?

ONA_MAKARONA: to máme štěstí, že muže neprobudí nic a děti jsou stejně vždycky nalepený na mě.

WRNQ: No zatím vždy padne do postele a hned usne, ale je pravda, že dneska trochu brblal, že je mu samotnému v posteli smutno, není to ale nijaký dlouhodobý proces, zase se k němu vrátíme, teď akorát bylo období, kdy chodil spát o půlnoci a vstával v 6 a potřeboval alespoň těch 6 hodin klidného spánku, což s námi holkami moc nešlo (má hrozně lehké spaní, takže kdykoliv se Lada vzbudila nebo jen ze spaní pobrekávala, vzbudil se i on). A někdy chodí uspávat se mnou, takže ležíme v posteli všichni tři a pak akorát na ten spánek jde vedle do pokoje.

ONA_MAKARONA: A necítí se muž tak trochu odstrčenej?

KEIKIN: Nedovedu si představit, že bych s partnerem nemluvila o výchově. Nějaké společné styčné body tam přece být musí, jinak bude dítě zmatené. Jasně, pluralita přístupů blablabla, ale to má svoje meze.

ONA_MAKARONA: Tak muže jsem"vymazlila" už před dětma, tak to není problém, ale neumí se ovládat..

ONA_MAKARONA: Akorát muže do toho mazlení a častého chování musím trochu dokopávat sama, on tohle v dětství vůbec neznal, takže mu to není až tak vlastní, ale ví o tom a snaží se..

Ad nespolupracující partner s tím jsem měla problém já, ale zlepšilo se to, ono je to vlastně jako s dítětem, vysvětlovat, ale nepoučovat. Teda...úplně ustoupil sám od sebe od tělesných trestů s tím, že to nefunguje a taky že to Toníka ponižuje. Ale má pořád ty stereotypy z dětství " nebo ti nařežu" "mám tě plné zuby", když spadne, protože dělal nějaký blbosti a brečí tak na něj ještě řve "dobře ti tak", tak si ho večer vezmu stranou, vlastně oba zvlášť a vysvětluju, teda taky abych muži nesnižovala autoritu. Ono je to tím, že on svoje dětství považuje za šťastné, takže má tendenci rodiče kopírovat, já mám volnost, protože můj horror se kopírovat nedá.

YMLADRIS: Na to holt máme různé názory, já si nemyslím, že bych jim ubližovala, ale je fakt, že to není metoda, která by sem patřila. A Alenka nebrečela skoro vůbec a nebyl to zoufalý pláč, ale spíš nelibé žvatlaní nebo jak to nazvat. Tonda se vztekal. Ani v jednom případě to nebylo zoufalé volání po mamince. To prostě poznám a oni to neumějí hrát. Třeba když jsem musela Alenku odeslat s mužem pryč, když jsem měla hnisavou anginu a ona byla oslabená po bronchitidě a kdyby to chytla, bylo by to špatný. Tak jsem první týden chodila spát s ní, protože se ode mě nehla. Teď už zas jde spát beze mě, ale celý den jí 50x chovám. Jestli mi nezaberou ATB, tak budu muset do nemocnice . To mám strach, co to s ní udělá.

Nejprve bych to zkusila méně agresivnější cestou:

Tento klub má sloužit ke sdílení rad, zkušeností a k vzájemné pomoci ohledně výchovy zahrnující bezpodmínečnou lásku, vzájemný respekt, podporu a důvěru a rozhodně nezahrnující! jakékoliv tělesné tresty, vyvolávání strachu, samoty a manipulování s dětskou sebedůvěrou a myslí... Proto prosím, aby toto všichni účastníci diskuze respektovali. Kdo s tímto nesouhlasí, nechť diskuzi opustí a ušetří si nervy jak sobě, tak nám diskutujícím

Co se týče privátního/veřejného klubu, radši bych to nechala tak jak to je a spíše ignorovala lidi, kteří sem přišli vyloženě prudit a uvidíme, kdyby se to tady zvrhlo v neustálé hádání, přeřvávání a fňukání, tak bych to pak řešila jinak.

KEIKIN: no ale pocitej s tim, ze kdyz ti strechou potece dlouho, podmaci to cely dum ( = tzv zlobive dite, ktere si nahralo ze zivot je boj nebo tak neco (nevim v cem se chces zmenit)). Do tri let si decko zapoji pulku svoji neuralni site. Do sesti let 85 %. Pak uz vicemene nezmenis nic (pomoci kecu, trestu nebo tak)

YMLADRIS: Spíše změnit se postupně s tím jak bude člověk získávat více času "pro sebe" - Tím se otevře prostor pro tu změnu.

markysha: nekde jsi tusim psala, ze se mam vybodnout na kritizovani matek, ze to jen eskaluju, ted to nemuzu dohledat, dobre, tak jo. Souhlasim. Promyslela jsem to a budu se snazit sem psat pokud mozno konkretni veci co se osvedcuji me, treba to nekomu pomuze. (No jsem zvedava jak vydrzim :))

Ad estevill: nesouhlasim. Miminka placou v naruci. Tecka. Rekne ti to antropolog i etolog. Jsou ruzny typy savcu, lidi jsou nosenci: kdyz se neciti v bezpeci, tak nezdrhaji ani se neschovaji, ale stoji a rvou, ocekavaji ze je nekdo veme do naruce a zabezpeceni. Mlade nosence bezpeci odvozuje od 1) pachu matky 2) tepla 3) doteku (naruc/zada). "Zustat v tom pokoji a obcas delat pst pst" to je jako ziznivemu decku vypravet o vode. Ale vzdyt prece to funguje a decka se adaptuji!! Ano, decka se adaptuji na kde co, treba i na kojenak. Jenomze, o tri roky pozdeji, ta sama mama treba "nechape proc jeji dite ji neveri kdyz ona prece pro nej chce to nejlepsi... bla bla bla" a je bud moc nekooperativni nebo naopak vydesene nebo proste adaptovane nejak blbe. Na Estevilla se mezitim davno zapomnelo, hodiny probrecene v osamelem nekonecnem desu, takze urcite je to osud, ze dite ted zlobi nebo kokta nebo neco.

To ti nepisu abych ti ublizovala. Pisu to v zajmu nejakyho tvyho treba dalsiho ditete nebo nekoho kdo si to precte tady. Fakt jsou tuny vyzkumu, ze dite brecici mimo naruc = prekerka. Prosim, o mne ani o tebe nejde, my uz jsme za vodou. Pisu to kvuli deckam. Uzivej, preju to nejlepsi.

KEIKIN: cili se vnitrne zmenis az budou deti velke a budes mit klid? nebo jak to myslis (to neni ironie)

BEBERA: Jediné pozitivum jsou ony projevy lásky, nejdřív jen vůči mně, teď už do toho začal slovně zahrnovat i bráchu a tátu. Ale bohužel ani to mu nebrání, aby mladšího bratra silou netloukl, neubližoval mu a schválně mu neškodil. Od malička měl pocit, že je to obrovská legrace plácat ho do hlavy, teď má sofistikovanější způsoby, jak nad ním mít převahu - sebere mu dudlík a těší se z toho, jak dvouleťák zuří a snaží se ho dostat zpátky. Nebo mu schválně bere jeho hračky, aby ho vyprovokoval k boji. Myslela jsem, že pokud dostane víc zodpovědnosti a "moci" nad námi, že to poleví, ale ne...

BEBERA: to je ošemetná situace... Zkusím nastínit situaci u nás, která může být zárodkem podobného vývoje a snad to tak nedopadne. Problém je totiž v tom, že žena pořád s prckem mluví tak, že "teď tě položím do košíku, jo?" "teď půjdeme přebalovat, ano?" a tak. Já jí říkám, ať to tak nedělá, protože
a) dává otázku, na kterou nelze dát odpověď "ne". Tj. jakoby dává na výběr, ale ve skutečnosti to výběr není a budí to frustraci. To ale nesouvisí s tím, na co reaguju
b) ukazuje to, že dítě má všude možnost se rozhodovat. To je sice obecně dobrej koncept, ale neplatí vždy. Dítě má mít možnost se rozhodovat tam, kde na to stačí. Takže se dělají takové jako-by rozhodnutí, které ukojí dětskou potřebu ovlivňovat svůj život, ale ve skutečnosti jsou jen virtuální, například: chceš ke svačině jabko nebo hrušku (když chce rodič aby dítě svačilo)

Bod b) odkazuje už možná k té situaci - tedy že se dítě pomalu učí, že může rozhodovat o všem. Potom se to může dopracovat k tomu, že až bude starší, tak si nenechá nic "přikázat", respektive všude bude chtít rozhodovat. Proto prosazuju komunikaci takovou, že když nemá prcek možnost rozhodnout, tak mu rozhodnout nedávám, tedy stylem "teď tě dám do košíku, protože potřebuju udělat to a to, pak tě zas vezmu k sobě". V té situaci, kdy mu žena dává řečnickou otázku často fňuká a vzteká se. V mém přístupu do bere líp a smiřuje se inhed s nastavenou situací.

Tímto celým chci říct, že syn BEBERA dost zásadně zkouší hranice, co se mu ještě dovolí a to může vyplývat z přílišné "svobody" v kojeneckém věku. Což je možná příčina, ale neřeší to aktuální problém. V aktuální situaci bych asi zvolil už drsnější metody a ty hranice začal nastavovat. A taky nechal poznat důsledky chování (např bych s ním šel umýt ty ruce od tempery). Kdyby na mě křičel "DONES MI HO!", tak bych asi stejně silně na něj zakřičel "NEDONESU, protože teď nemůžu". To už asi není Aldort, ale respektující/partnerský přístup.

Omlouvám se nakonec, protože rada to asi není. To je těžké radit. Co na situaci vlastně říká otec? U nás je to totiž tak, že máma je taková starostlivější a povolnější a táta přísnější (což je asi typické).

BEBERA: Podobnou zkušenost mám i já, ale třeba se to ještě zlepší.